Modrý balónek

V roce nedožitých devadesátých narozenin Bulata Okudžavy vychází nová, výrazně aktualizovaná verze alba českých překladů jeho písní v podání Jiřího Vondráka. Deska, původně nazvaná Písně o modrém balónku, dostala nejen nový název, ale prošla také novým masteringem (Broněk Šmid) a získala nový obal. Jednu skladbu (Píseň o vojenských bagančatech) Jiří Vondrák nahrál znovu a přidal dvě úplné novinky – rusky zpívanou I vsjo taky žal a Husáka, kongeniální překlad satirické písně Gusak, která poprvé veřejně zazněla v roce 1995 na Okudžavově koncertě v brněnském divadle Husa na provázku. Album je logickým pokračováním Vondrákova dlouhodobého zájmu o tvorbu ruského písničkáře a básníka. Poprvé se s Okudžavou osobně setkal na konci roku 1990 ve spisovatelské vesnici Pěredělkino u Moskvy. Uspořádal jeho koncerty v Brně a v Praze v roce 1995, natočil s ním filmový dokument (první část cyklu Básníci Evropy) a na Okudžavovu nadčasovou tvorbu české publikum dlouhodobě upozorňuje nejen pravidelnými recitály, ale také nahrávkami.Již v roce 1994 zařadil Vondrák dva překlady skladeb Bulata Okudžavy na své první autorské album Šansony a písně. Přesně o deset let později vyšly jeho Písně o modrém balónku, které sestavil výhradně z Okudžavových písní v překladech svých, Milana Dvořáka a Václava Daňka. Jako bonus toto první vydání obsahovalo také koncertní verze dvou skladeb, které Vondrák zpíval jako host ruského písničkáře na zmíněném koncertě v Brně. Tyto živé nahrávky Písně o modrém balónku a Před sochou Puškina nechybějí ani na aktuální rozšířené reedici Modrý balónek.

Pohled vzhůru za modrým balónkem

Bulat Okudžava, nakrátko ostříhaný, téměř bezvlasý Rus s gruzínskými kořeny. A Jiří Vondrák, vlasatý bohém z Brna. Stěží si člověk představí dva odlišnější tipy. Ale zdání klame, v tvorbě obou umělců najdeme řadu průniků. Okudžava nebyl pouze jedním z písničkářů, pod jejichž vlivem pozdější dokumentarista Vondrák na přelomu 60. a 70. let vstoupil na folkovou scénu. Oba muže, které od sebe dělilo rovných třicet let, spojovala také láska k filmovému umění (Okudžava už v 60. letech zkoušel dráhu scenáristy a herce) a literatuře (oba jsou autory historických románů). Když se na konci roku 1990 ve spisovatelské vesnici Pěredělkino poprvé setkali tváří v tvář, po prvních nesmělých minutách se mezi nimi vytvořil dělný vztah – vztah sice nerovný, ale zřejmě přínosný pro obě strany. „Odcházel jsem se skvělou náladou a příslibem velkého básníka vystoupit na koncertě v Československu,“ vzpomíná Vondrák a líčí, jak se jeho velký vzor začal usmívat, když mu na kytaru zahrál svou vlastní verzi jeho Písně o modrém balónku. Okudžavův koncert se v brněnském divadle Husa na provázku (a také v Praze v Semaforu) skutečně konal – po dvou neúspěšných pokusech zmařených nemocí – v roce 1995. Mezitím Jiří Vondák s ruským písničkářem natočil filmový dokument, základ svého budoucího cyklu Básníci Evropy. „Sblížili jsme se a já se stal jeho ještě větším obdivovatelem, a to především pro jeho lidské vlastnosti,“ říká brněnský autor, který už v roce 1994 zařadil na své album Šansony a písně dvě Okudžavovy skladby – Před sochou Puškina a Píseň o modrém balónku. O deset let později připravil k vydání celé album do češtiny přeložených Okudžavových písní. Sám tehdy padesátiletý vzdal hold ruskému bardovi u příležitosti jeho – bohužel už nedožitých – osmdesátin. Album Písně o modrém balónku (Jiří Vondrák zpívá písně Bulata Okudžavy) nebylo pochopitelně prvním pokusem převést poezii moskevského písničkáře do češtiny. Už v roce 1973 Hana Hegerová zpívala Smutný příběh Váni s textem Ondřeje Suchého (později tuto píseň do svého repertoáru převzala skupina Vltava), s Okudžavovou tvorbou se potkali Jiří Štědroň nebo Bob Frídl, už v 80. letech jeho písně zpíval Jaromír Nohavica. Píseň o modrém balónku s textem Aleše Koutného nahrála folková skupina Naše věc a z posledních let je nutné vzpomenout Petra Ulrycha a jeho verzi Gruzínské, případně ostravského písničkáře Igora Jelínka, který ovšem Okudžavu zpívá v ruštině. Poctu ruskému písničkáři vzdal na svém CD Kořeny také Jiří Smrž v autorské písni Čistý ubrus pro Bulata Okudžavu. Vondrákovo album však zůstává nejucelenějším českým holdem básníkovi z Arbatu. Holdem minimálně srovnatelným s koncepčními deskami ruských zpěváků Olega Grebenščikova, Žanny Bičevské či Olega Pogudina nebo s albem polské písničkářky Łady Gorpienko, mám-li zmínit jen několik titulů z Vondrákovy domácí diskotéky. Nová verze alba Jiřího Vondráka vychází přesně deset let po prvním vydání. Od narození ruského písničkáře si připomínáme devět dekád, brněnský muzikant a dokumentarista oslavil šedesátku. Nahrávka omládla, dočkala se svěží zvukové úpravy včetně nového masteringu. Obsah písní o balónku, trolejbusu, papírovém vojákovi, bagančatech či mravenci však omlazovací kúru nepotřeboval, nezestárly totiž ani o kousek. Neubylo nic z jejich naléhavosti, Okudžavova Modlitba zní stále stejně upřímně, Gruzínská píseň má při své prostotě hymnický charakter. Ale protože Jiří Vondrák odkazem velkého Rusa stále žije, rozhodl se po deseti letech přece jen znovu zavítat do studia, Písničku o vojenských bagančatech natočit znovu a dvě nové skladby přidat: jednu v ruštině (I vsjo taky žal), druhou česky, s textem, který v nás bude – díky názvu Husák a zmínce o soudruzích – vyvolávat vzpomínky na nedávnou minulost našeho národa. Důležitější než historické reminiscence nebo bohužel stále aktuální zvuk vojenských bagančat je však v textech všudypřítomný nadčasový pohyb vzhůru. Ať už se díváme za odlétajícím modrým balónkem nebo za ptáčkem v písni Před sochou Puškina, můžeme si v duchu zpívat slova Odkudžavovy Modlitby: „Dej, Pane Bože, každému to, co by měl tak rád.“   

Milan Tesař (Radio Proglas)