Stíny do ticha
O ALBU
Hudba a slova jsou vlastně stíny do ticha. Chvíli se tetelí ve vzduchu a odezní. Mohou zanechat nesmazatelný dojem. A nemusí. Tomáš Polívka se v letech 1996 až 1998 pokusil zachytit na studiový pás těkavé inspirace z cest, náladu konkrétního dne na podzimní Vysočině či určité noci na pražském sídlišti, stíny zaslechnutých zvuků a slov, pocity vyvolané vzpomínkami i momentálními zážitky, sdílenou atmosféru básní Stanislava Komárka. V aranžmá použil „obvyklou“ instrumentaci (kytary, smyčce...), ale i exotické hudební nástroje (saz, darabuky, indiánské bubínky), které si ze svých výletů po světě natahal nikoliv jako suvenýry, ale k používání. Pozval několik nevšedních hostů, například kytaristu Jirku Charypara (Švihadlo, Marsyas, Máma Bubo, Babalet, Blues Session...) nebo kontrabasistu Petra Tichého (Feng-jun Song & trio Puo, Vesna Caceres, Ridina Ahmed, Floex, Alvik, NTS, Tonya Graves Band či Jana Šteflíčková). Album, původně vydané na CD v roce 1999, třeba na chvíli nenápadně vytane ze stínu po víc než deseti letech prostřednictvím digitální reedice.
Píseň po písni slovy autora... po více než deseti letech:
Měsíc břečťanu
Pamatuji se, že mě hudba a slova napadly prakticky zároveň. Byl jsem doma na Vysočině, chodil po lese, začínal podzim. Četl jsem v té době cosi o starých Keltech, kteří nazývali období na přelomu září a října, kdy se babí léto zlomí v předzimní usínání přírody, měsícem břečťanu. To se mi propojilo s dalšími symbolickými popisy příchodu zimy, chladu, zániku. Třeba s řeckými mýty o konci zlatého věku a bohyni Astraie, která dříve žila mezi lidmi, ale v době rostoucího chaosu a bezpráví na ně zanevřela a vrátila se zpátky na Olymp. Trochu deprese, ale vlastně příjemná.
Kamenný orel
Vůbec nejstarší píseň na desce, prvotní nápad vznikl deset let předtím, než jsem ji nahrál. V roce 1989 v Arménii, patřící tehdy ještě do sovětského impéria. Rok po zemětřesení, po pogromech v Karabachu, uprostřed mohutných demonstrací a protestů proti nadvládě Sojuzu. Ten orel se v heraldické póze skutečně vypínal na vrcholku kopce. Měl v sobě úžasný patos, což nemyslím hanlivě – směs bolesti, hrdosti i pohrdání, nostalgie za „starými dobrými časy“, výraz touhy po rozletu svázané do kamene. Z textu jsem ovšem postupně vypreparoval politický kontext, měl zůstat jen pocit spoutané volnosti, doufající v nový příliv sil.
Všimněte si procítěné interpretace zpěvačky Pavlíny Jeníkové-Černé. (Když jsem jí tu písničku svěřil, věnovala mi jako poděkování orla plyšového. Dlouho s námi jezdil na koncerty.) V doprovodu nejsou žádné syntezátory, všechno krom violoncella a houslí leze z kytarových krabiček.
Bouře pod Kermánem
Zhudebněná báseň Stanislava Komárka, ke které se pojí zajímavá historka. Standovy verše inspirovala skutečná větrná smršť, kterou zažil v Íránu. A já jsem si melodii dovezl taktéž z íránské pouště Dašt-e Lút, aniž bych tehdy příslušnou báseň znal. Slova a nápěv do sebe zapadly hned, když jsem verše četl poprvé. Pak už stačilo jen hodně podladit baskytaru a přidat vyhrávku na saz, blízkovýchodní strunný nástroj, který jsem si sice koupil v Sýrii, ale používá se i v některých částech Íránu.
Vzpomínka na Dželáluddína Rúmího
Opět Írán, opět Standa Komárek. Tentokrát ovšem hudbu doma v Česku inspirovala přímo báseň a vizuální vzpomínka: Derviši vířící v monotónním rytmu. (Kdo byl Rúmí? Perský básník a mystik žijící ve 13. století, zakladatel súfismu.) Petr Krampera odvedl skvělou práci při vrstvení vokálů. Mimochodem, na celé desce nenajdete žádnou „počítačovou práci“. Smyčka je prostě chycená do kytarové krabičky, stejně jako později v případě skladby Studna.
Magie
Zpátky do Evropy, ale spolu se Standovou básní také zpět v čase do zatuchlých alchymistických laboratorií a kabinetů kuriozit. K sólku na violoncello se nechala vyhecovat Marie Vorlová. Můj nervní akustický doprovod krásně uhladila a propojila elektrická kytara Jirky Charypara.
Kahlenberg
Další podzimní melancholie, tentokrát z kraje kolem Vídně a doby Standovy emigrace. Odtud i trochu „klasicizující“, vypjatá instrumentace. Mistrovské housle Marka Šrámka, který umí výborně improvizovat, přestože „přísluší“ do orchestru Národního divadla či Státní opery – tedy do prostředí, kde se improvizace moc nenosí.
Studna
Za hudbou i textem, který tentokrát napsala moje (tehdy budoucí) manželka Vendula, se schovává mimo jiné nepříjemný pocit „sídlištního“ odcizení. Zpěvačka Veronika Beranová pojala píseň s potřebnou jedovatostí.
Rio Marañon
Opět koincidence, i když ne tak nápadná jako v případě Bouře pod Kermánem. Stanislav Komárek napsal báseň inspirovanou cestou k hornímu toku Amazonky, mě zněla melodie v hlavě během řízení dodávky po mexickém Chiapasu. Báseň padla k hudbě jako ulitá, přestože „moje“ mlha stoupala nad hladinou Río Usumacinta v Lacandonském pralese. Proto indiánské rotační bubínky a další latinskoamerické perkuse, proto noční rozhovor hmyzu a žab.
Den v Palmyře
Instrumentální skladba, rozdělená na čtyři části. Do zvuků přenesené dojmy ze dne v poušti, od svítání, propukajícího vedra a mihotání rozžhaveného vzduchu na obzoru, přes hudební vtípek (onen „pseudoorientální“ motiv jak z Mayovky) o skupině znuděných velbloudů, vláčejících na hrbech turisty, přes tanec ještěrky po starověkých ruinách až k velebnému, i když subtropicky rychlému stmívání v Údolí mrtvých. Brilantní najazzlé sólo si střihl kontrabasista Petr Tichý.
Líný slunce
Paralela s úvodním Měsícem břečťanu, logický závěr cyklu. Slunce jakoby vyhaslo, okolní vesmír ozařují jen občasné záblesky protuberancí, přichází zima, svět usíná a člověk má sklon k pochybám, jestli se ještě někdy probudí. Ne, nejsem žádný apokalyptik! Ale z čistě vědeckého hlediska, jednou to přijde. Nezbudou ani stíny v tichu. Myšlenky, činy, dílka a všechny lidské otisky odvanou do nevědomí a ztratí smysl. No a co?
CZK
EUR
USD
