Svítání

Další perla na poli prolínání různých hudebních kultur a stylů, tentokráte s japonským  hráčem na perkuse. Yas-Kaz kromě tradic Japonska objevuje i hudbu jiných kultur, zejména africkou, východoasijskou, indonézskou a brazilskou, což se samozřejmě projevuje v jeho hudebním pojetí. Spolupráce Yas-Kaze a Jiřího Pavlici na společném albu přinesla řadu zajímavých hudebních ploch a barev. Svou roli sehrálo i velké množství zvuků a méně známých nástrojů jako např. frame drum, darbouka, gravikord, mbira, sabardjembe, luk, balafon, ochlebky, okarina, křivé rohy atd. Textově čerpá deska převážně z lidové tvorby moravské i japonské kultury (např. překlad japonského  poemu sepsaného ve 13.stol.),ale najdeme zde i texty současné. Všechny písně jsou zpívány česky.

Písně:

1 Waka 4:58
2 Sešli se 3:38
3 Pohanský tanec 3:07
4 Oceán 5:28
5 Dvě růže 2:24
6 Vítr 3:11
7 Stínání berana 4:21
8 V rytmu 3:28
9 Dívka Aoi no ue/Anka, Ančička 3:56
10 Sen 10:24
11 Panoptikum světa 3:13
12 Svítání 4:13

Hudba: Jiří Pavlica (1,3,5,7,9b,10,12), Yas-Kaz (2,4,6,8,9a,10,11)

Zpívají:

Alice Holubová(1,9b,12), Jiří Pavlica(1,7,10), David Burda(5)

Hrají:

Yas Kaz – frame drum, darbouka, gravikord, mbira, sabar, djembe, sound samples

Cimbálová muzika Hradišťan

Jiří Pavlica – housle, kvinton, ochlebky, luk, niněra, trumšajt, perkuse, sbor

David Burda – klarinet, okarina, křivé rohy, zobc.flétny, sbor

Milan Malina – cimbál, balafon, sbor

Lubomír Svatoš – housle, sbor

Miroslav Juračka – viola, sbor

Oldřich Kučera – kontrabas

Martina Šuráňová j.h. – příčné flétny

Alois Menšík j.h. – loutna

Kamil Sedlák j.h. – hoboj

Josef Fojta j.h. – přídavné perkuse

Hudební režie: Ivo Viktorin, Jiří Pavlica, David Burda

Zvuková režie: Jiří Janík, Klement Jochymek

Natočeno v květnu a říjnu 1997 ve studiu Slováckého divadla v Uh.Hradišti a ve studiu „V“ ve Zlíně

"Já jsem v zásadě hráč na perkuse, který hraje i na leccos jiného. Považuji se za improvizujícího hudebníka - a to nejen v  tom jazzovém smyslu, za melodického hráče a za zvukového tvůrce." říká o sobě japonský hudebník Yas-Kaz, který se zabývá nejen tradicemi své rodné země, ale objevuje i hudbu jiných kultur, zejména v západní Africe, v Indonézii, v Brazílii. Díky Jiřímu Pavlicovi poznal i hudbu z Moravy. Yas-Kaz patří - podobně jako třeba syntezátorový hráč Kitaro - ke specifické kategorii vynalézavých, kosmopolitně uvažujících japonských muzikantů, kteří dokáží oslovit publikum na celém světě. Ve svých dřívějších skladbách pro tanečníky japonského stylu buto užívat doma vyrobené nástroje, při své cestě na Moravu a do Čech si sebou vzal senegalské a egyptské bubny, africký drnkací nástroj mbiru a elektrickou koru, což je zmodernizovaná podoba harfy, jejíž původní verze vyráběná z vysušených tykví a hovězí kůže má domov v západní Africe.

Jiří Pavlica a Hradišťan a Yas-Kaz - Svítání
Jiří moravský Brabec 

 Jura Pavlica je primáš folklorního Hradišťanu s klasickým vzděláním (rozhovor s ním najdete v Magazlínu č. 1 zde a s touhou přesahovat do různých žánrů a zkoušet, jak by se mohly vzájemně inspirovat.
Hradišťan pod jeho vedením vyrostl z ortodoxně folklorního souboru Moravského Slovácka v nadregionální a nadžánrový soubor plně srovnatelný i s takovými irskými Chieftains.

Yas-Kaz je japonský hudebník kosmopolitního založení. Jeho základním instrumentem jsou melodické nástroje perkusní, ale troufne si i na jiné zdroje zvuku. Kromě toho má, stejně jako Pavlica i ambice skladatelské.

Yas-Kaz se o Pavlicovi dozvěděl na základě desky Hradišťanu Ozvěny duše, kontaktoval jej a nabídl mu spolupráci. Deska, kterou recenzuji, je jejím výsledkem.

Zatímco většinou Hradišťan hraje ve svém klasické stylovém obsazení novouherské cimbálové muziky (David Burda klarinet, Milan Malina cimbál, Jura Pavlica a Luboš Svatoš housle, Miroslav Juračka viola, Oldřich Kučera kontrabas), přidávají se k tomuto zvuku další nástroje. Hostující muzikanti přinášejí loutnu, příčnou flétnu, hoboj a perkuse. Další klasicky vzdělaný muzikant Hradišťanu David Burda pak přidává ke klarinetu i party historizujících křivých rohů a dále zobcové flétny a okarinu. Pavlica pak používá další historizující lidové nástroje strunné či perkusní: z těch strunných jmenujme kvinton (vlastně pětistrunné housle), niněru, jednostrunný trumšajt, ale i lidové ochlebky (doufám, že už brzy Ottův slovník naučný zacelí tuto mou propast ve vzdělání) nebo africký luk. Z perkusních pak především grumle.

Názvy nástrojů Yas-Kazových jsou pak pro mne naprostou většinou španělskou vsí, vím snad jen že darbouka je tuniský bubínek, mbira africký nástroj drnkací, kora západoafrickou podobou harfy s tělem z tykví a hovězí kůže, ale co jsou údajně původně ghanské a senegalské perkusní nástroje sabar či djembe nevím stejně, jako netuším, co si představit pod pojemem gravikord nebo frame drum - snad něco jako má Bittová? Další nástroje si přivezl v podobě nasamplovaných zvuků, zde zase kromě staré známé indické tampury či australského didgeridoo čtu slova jako: jegongan, dirluba, dutang, surdo a nevím...)

Jistě uznáte, že už takovýto výčet exotických nástrojů láká člověka ochutnat stejně, jako když se dozví, že v nějakém jídle je nějaké exotické a jemu neznámé koření...

Nuže, co servírují? O autorství se oba protagonisté podělili - i když pouze pod jedním (nejdelším) kouskem jsou podepsáni oba. Texty pak jsou v naprosté většině moravské lidové, jeden v lidovém duchu přidal brněnský herec, publicista, režisér, ctitel folkloru a všeuměl Břéťa Rychlík, jeden je vypůjčen z renesanční poezie a jeden z poezie japonské někdy kolem roku 1200.

Když mluvím o textech, už tím upřesňuji i že se kromě hraní i zpívá (Kromě Jury Pavlici zkvěle sólově vystupuje Alice Holubová, jednou se v renesančním kousku blýskne David Burda a pochopitelně že stejně svéprávné jsou i sbory Hradišťanu - intonačně čisté stavbou folklorní a výrazem přesvědčivě zaujaté.

Zatímco Yas-Kaz je poutníkem po světě, okdud přináší inspirace, a z něhož hledá invariant, Pavlica je spíš poutníkem po gradientu časovém - hledá jakousi tresť dobrého života bez ohledu na dobu, základní hodnoty, ukotvenost ve víře, pokoře, lásce (a tím i naději). Myslím si, že jak výběr skladeb, tak kompozice desky to zřetelně dokládají.

Deska má dvanáct skladeb, začíná zpívaná Waka (hudba Jiří Pavlica), vlastně úvodní modlitba z moudrosti středověce japonské:

Na širé moře vyplouvám a hledím do dálky
kéž by svět trval a my uměli nehynout

O slova se dělí Pavlica, Holubová a sbor čímž se obecná platnost i naléhavost myšlenky zdůrazňuje.

Pak následuje Yas-Kazův úvod muzikantský (v předchozí skladbě jsou jeho perkuse spíš jen řadovým nástrojem) Sešli se... těžko folklorně zařaditelný, jakási zpráva o potkání kultur.

V Pavlicově Pohanském tanci se zpěvem beze slov se vrací obměna úvodního motivku a pocit tance kolem ohně (snad i simulovaného nějakým praskavým zvukem). Následující tříčtvrťově houpavý Oceán (Yas-Kaz) je na hraně hudby meditační a se základním duetem harfy a dechového nástroje jako by vypadl z dílny Alana Stivella, který by ale asi použil agresivnější dechový nástroj (bombard, šalmaj). Nesporně jedna z nejsilnějších skladeb alba.

Přechod k Dvěma růžím (Pavlica) - pseudorensanční skladbě ve které zazní hostující loutna a hoboj spolu s flétničkami pak je na mne poněkud stylově prudký, byl jsem už vypraven jiným směrem - k světoběžnické New Age muzice a teď najednou hudba stará. Ale asi právě pro kontrast bylo zvoleno tak, jak je předkládáno. Navíc se přiznám, že i naivní slovní hříčka růže a Růženka mi v té síle kolem nesedí.

Nu než, přejdeme přes hezké výšivky hoboje a přichází Vítr (Yas-Kaz) další krásně taneční kousek tentokrát se sólem na příčnou flétnu, která okouzleně krouží nejen nad cimbálkou v poněkud zámeckém stylu, ale především nad Yas-Kazovými perkusemi, a když se v závěru proplete se skvělými běhy Burdova klarinetu, je to další silný okamžik alba. Tentokrát umocněný následujícím Stínáním berana - skladbou založenou na pohanském kultu rituální oběti, který byl rozšířen po poměrně širokém území, nejen panevropském. Zvláštní směs pocitů, kterou ve vás takový rituál vyvolává je velmi dobře podpořena jak Rychlíkovým textem ve kterém je lidová prostota zpěváka spojena s vědomím ztotožnění berana se sluncem, tak volbou zřetelně “lidové” melodie, zpíváním nářečím, ale především instrumentací včetně Yas-Kazových perkusí. Člověk si je skoro jist, že berana stínají i v Japonsku.

Před závěrečným zdvihem alba nyní následuje Yas-Kazova kompozice V rytmu - nic než ralaxace a odpočinek před tím co nás čeká postavená na půjčování svingujícího motivku především mezi pizzicato houslemi a klarinetem to vše v kontrastu s příčnou flétnou a africkými perkusemi - zde to trochu připomíná kompozice jaké známe od Jablkoně.

Setkání dvou kultur pak přichází v dvojdílné skladbě č. 9 Dívka aoi no ue (Yas-Kaz) a Anka, Ančička (Pavlica na lidový text se zpěvem Alice Holubové). V první části přichází s perkusemi na housle orientální melodický motivek ke kterému se najednou přidají kontry a jsme z Japonska na Slovácku. Motiv, téma, nálada? Čistá láska a pod ní perkusní zvuky osudu.

Následuje nejdelší - desetiminutová - kompozice Sen, která působí skutečně dojmem nějaké ilustrace epického prožitku s poklidnou expozicí, dramatickou (místy až téměř konkrétní nehudební zvuky upomínající) první zápletkou a následným sledem motivků směřujících (bez dynamických berliček) k tomu, že člověk propojení dvou základních hudebních světů akceptuje jako logické a div ne osudově nutné. To vše s využitím kousků lidové poezie překvapivými přechody od slovácké k orientální melodice ve střední části, zajímavými perksuními nástroji (zvuk připomíná hru na naladěné bambusové perkuse) a dalšími lahůdkami.

Předposlední Yas-Kazovo Panoptikum světa už je zase návratem k náladám Oceánu a Větru, vše dramatické už bylo řečeno, přichází uklidnění a harmonie, půjčování a přeměňování motivků mezi širokou škálou různých nástrojů, jdoucí nakonec záměrně odnikud nikam a násilně přerušené.

A jako se modlitbou začínalo, tak se i modlitbou končí. Pavlicovo Svítání svěřuje zpěvní part Alici Holubové jejíž čistý hlas přináší závěrečné poselství:

Možná že je to původně vlastně jen agitka proti lenochům. Ale v podání Hradišťanu a Yas-Kaze se stává velkou vírou v přirozenou dobrost tohoto světa. A co víc můžeme chtít? Jaké větší poselství?

Jiří moravský Brabec Yas-Kaz, Jiří Pavlica, Hradišťan: Svítání Lotos 1997, tt:52:52