Zdeněk Kluka

Zdeněk Kluka (*1947, Brno) patří k výrazným osobnostem československé hudební scény. K hudbě se dostal už v dětství, učil se hrát na akordeon a později na klavír a zpívat, jako bubeník je však samouk. Na konci 60. let působil ve skupině Vulkán a poté založil a vedl Atlantis. V roce 1968 společně s Pavlem Váněm založil The Progress Organization, jednu z prvních výrazných kapel českého art rocku. Po několikaleté přestávce se skupina vrátila pod názvem Progres 2 a Kluka v ní zůstal po celou její další historii až doposud. Jako bubeník, zpěvák, skladatel a dlouholetý kapelník se podílel na projektech Dialog s vesmírem, Třetí kniha džunglí, Mozek nebo Změna! a v roce 2018 také na albu Tulák po hvězdách. Progres 2 přitom pro něj nikdy nebyl pouze kapelou, ale jedním ze základních tvůrčích prostředí, v němž se formoval jeho přístup k hudbě.

Od konce 70. let se stále výrazněji věnoval také scénické hudbě. Dlouhodobě spolupracoval především s Divadlem Husa na provázku, ale psal také pro další divadla a televizi. Tato práce mu přinesla zkušenost s hudbou, která nevzniká sama pro sebe, ale ve vztahu k příběhu, slovu, situaci a obrazu. Právě tato zkušenost se později stala jednou z důležitých součástí jeho autorského přístupu.

V roce 1999 se v kapele Čankišou vydal do světa world music. I tady se ocitl v prostředí, které bylo od Progres 2 výrazně odlišné. Důležitá pro něj přitom nebyla jen samotná změna hudebního jazyka, ale také setkávání s mladšími muzikanty a jejich energií. Kluka dlouhodobě říká, že právě od mladších spoluhráčů se může učit a že jejich jiný způsob hudebního uvažování jej obohacuje. Čankišou mu navíc umožnilo využívat i jiné nástroje než bicí a rozšířit svůj hudební výraz.

Klukova otevřenost různým hudebním zkušenostem přitom nezmizela ani s přibývajícím věkem. V roce 2026 se například jednorázově objevil v projektu Kluka, Kluka, Heřman, v němž se na brněnském Maratonu hudby setkal se svým synem Janem Klukou a zpěvákem Karlem Heřmanem. Trojice spojila rock s world music a postavila vystoupení především na živelném rytmickém základu. Nebyla to nová etapa Klukovy kariéry ani další stálá kapela. Je to spíš drobný, ale výmluvný příklad člověka, který ani po desítkách let na scéně nepřestává zkoušet, co může vzniknout z nového hudebního setkání.

Za téměř šest desetiletí tak Zdeněk Kluka prošel několika velmi odlišnými hudebními světy. Zůstal přitom bubeníkem, zpěvákem a skladatelem, ale pokaždé svou zkušenost přizpůsoboval novému prostředí. Kyvadlo je prvním albem, na němž tuto dlouhou cestu shrnuje pod vlastním jménem.