Fašanek

Cimbálová muzika Ležhory (primáš Petr Miškeřík) působila na Horňácku od poloviny 80. let 20. stol. zhruba do konce 1. desetiletí století následujícího. Oproti původnímu vydání CD z roku 1997 je tato současná reedice doplněna také o zpěvníček s texty jednotlivých písní, které jsou doprovázeny dobovými fotografiemi Jana Šilpocha.

Muzikanti byli „neškolení“ a hráli především podle vzoru svých starších kolegů – dalo by se říci, že Ležhory jsou jedna z posledních muzik, která hrála a zpívala ve stylu původních horňáckých muzikantů z rodů Kubíků, Trnů, Pešků, Miškeříků a dalších.

Jak píše Jarek Podloucký v bookletu CD:

Původní nahrávka „Fašanku“ je z roku 1996 a už tenkrát se vracela k období kolem roku 1985, kdy jsme si v muzice Ležhory nejvíce užívali fašankové obchůzky. Teď, když vychází nahrávka v reedici v roce 2020, uplynulo od našeho chození po fašanku přibližně 35 let. Když se dnes vracíme v myšlenkách do doby, kdy jsme CD natočili, stále se domníváme, že to byl dobrý nápad, písničky a celé sady, které jsme pečlivě skládali k sobě, ohraničit fašankovou obchůzkou. I s tím, že fašanek končil neuspořádaně, chaoticky, zpíváním jeden přes druhého a dost falešně. Chtěli jsme, abychom v sedláckých zahráli dokonale ten správný rytmus, který jsme zaznamenali u starých muzik – „Velické pětky“ nebo třeba u muziky Joženy Kubíka. Není to tak jednoduché. Ten zvláštní rytmus jen tak někdo zahrát neumí. Většinou jej zahrají celkem dobře jednotliví muzikanti, ale zahrát sedláckú tak, že dokonale rytmicky souzní všechny nástroje, to jsou jen vzácné okamžiky. A když se to podaří, muzikanti „letí“ na té vlně a nechají se unášet, ztratí pojem o čase i okolí, ponoří se hudby a vnímají jen tu nádheru dokonalé sounáležitosti…

Ačkoliv ani dnes není úplně jasné, jak skutečně fašanková tradice vznikla – ani odborníci v tom nemají úplně jasno – my jsme už tenkrát po několika štamprlách slivovice měli naprosto jasno. Na konci zimy už přece nebylo co jíst, fašankáré chodili po dědině, aby si naposled užili zábavy i hojnosti jídla a pak už přišel dlouhý půst až do Velikonoc. A že jsme si zábavu i hojnost jídla a pití naplno užívali, je vidět na fotografiích, kterými Honza Šilpoch tu zvláštní atmosféru dokonale zachytil.

Pojďte si s námi jeho fotky prohlédnout, ke každé se váže nějaká drobná příhoda. My v Ležhorách si je občas prohlížíme a protože paměť slábne a fantazie roste, rozvíjíme ty příhody do neuvěřitelných příběhů. A když se při tom zaposloucháte do naší hudby, možná tam ty příběhy uslyšíte také…

Jarek Podloucký

Písně:

1. Fašanek - ráno 4:39 (sedlácké)

2. Chodí Martin 4:28 (sedlácké)

3. Jedú chlapci, jedú 5:21 (táhlá,sedlácké)

4. Okolo mlýna 4:53 (sedlácké)

5. Šohajíčku černooký 3:58 (sedlácké)

6. Keby sem já měla 3:05 (táhlá)

7. Andulenko moja 4:25 (sedlácké)

8. Zlá, Janošku 4:32 (sedlácké)

9. Gajdoši 3:54 (sedlácké)

10. Mám já milú 4:18 (sedlácké)

11. Cos to, Janíčku 6:23 (sedlácké)

12,Nad Bozatín 3:19 (sedlácké)

13.Měl sem sedem peňází 2:56 (sedlácké)

14. Fašanek večer 4:17 (sedlácké)

Horňácká cimbálová muzika Ležhory:

Petr Miškeřík - housle, prim

Libor Sup - housle, obligát

Martin Janoška - housle, terc

Petr Prášek - housle

Josef Kútný - viola, kontry

František Sup - viola, kontry

Jiří Kohút - klarinet

Jaromír Vachún - cimbál

Jaroslav Podloucký - kontrabas

Hosté:

Pavel Hrbáč, Jiří Hrbáč - gajdy

Věra Habartová - zpěv

Mužský sbor Lamfešt:

Antonín Vrba

Karel Kučera

Jarek Slovák

František Chovanec

Pavel Hrbáč

Josef Onderka

Živou nahrávku natočilo ve dnech 25.-26. května 1996 v olomouckém U-klubu studio Karla Plíhala 

Rok vydání: 1997

Rok vydání reedice: 2020

Tato mimořádná autentická nahrávka autentické horňácké muziky se podařila znovu vydat pod záštitou nakladatelství Albert. Od roku 1997 se mnohé změnilo, ale hudba je hrubá, neumělá, muzikanti nejsou žádní profesionálové, ale nadšenci, co se naučili hrát na nástroje po sluchu v podstatě až v dospělém věku. S vášní hrají a zpívají, slyšíme neharmonické tóny i nesrozumitelná slova občas. Nicméně krása opravdovosti je ryzí a převzácná. Stejně tak fotografický doprovod, který vytvořil fotograf Jiří Šilpoch na černobílý materiál v roce 1987. Ten je základem vizuality celé desky a drží ji pohromadě. Scény dětí v kroji kráčející skrz pomníky minulé éry, strnulý svět starých lidí z Velké kolem roku 90, končící éra a proměňující se folklor. Toto CD je možná jedna z posledních muzikantských autentických nahrávek na Horňácku vůbec. Byla čest ji graficky udržet pohromadě a dostat se k této úpravě v podstatě o generaci později.