Info: Divé husy - Jan Hocek - jazzport.cz

fotka Divé husy nedivé Jitky Šuranské

Na úvodní straně bookletu píše ke svému novému albu „Divé husy“ (vydal Indies Scope) JITKA ŠURANSKÁ toto: „Divé husy nesou na křídlech naplněný sen.Našla jsem dva muzikanty, kteří se pohybují na pomezí žánrů, vynikající hráče, kteří se mnou sdílí moji verzi – hrát tradiční moravské písně osobitým a netradičním způsobem a zároveň s velkou úctou k nim. Divé husy jsou o touze. O potřebě člověka následovat vnitřní puzení. Jestli na něco už dlouho myslíte, běžte to udělat… samozřejmě až dohraje tohle CD.“

Ano, učinil jsem tak; když dohrálo CD, rozhodl jsem se napsat, že nevím, co všichni na té Šuranské vidí…

Ano, je z rodu na folklóru vyrostlých zpěvaček jihovýchodní Moravy, které zpívají čistým hlasem bez manýr, s citem pro zpívanou písničku, jak jsem se před dvěma lety dočetl. Posluchač si prý může vychutnat každou zpěvní frázi, neodbude jediný tón a s přesně odváženou délkou jednotlivých slabik zazpívá pro požitek ucha především táhlé melodie… A také, že tato fascinující mladá (a půvabná) dáma s houslemi a nádherným hlasem je už na první pohled na hony vzdálena všem krojovaným pseudofolkloristům. Přesto je navýsost patrné, že je v téhle muzice doma jako málokterá jiná.

Jitka Šuranská měla opravdu štěstí, když před dvěma roky potkala mandolinistu Martina Krajíčka a kontrabasistu Mariana Friedla. Především ten ve zlínském Studiu V a pod producentským dohledem Stano Palúcha (jak známo výtečného nadžánrového houslisty ze Slovenska) navíc rozšiřuje nástrojový arzenál o další položky (malý cimbál, různé píšťaly, drobné perkuse apod.). Kolekci sedmi původních východomoravských lidových písní doplňují dokonce dvě jeho autorské písně a dvě melodie na lidové texty. Také Krajíček s mandolinou je neméně důležitý, neboť navazuje na spolupráci Šuranské s Jiřím Plockem, pro ni vlastně přelomovou; za společnou desku „Písňobraní“ obdržela v roce 2008 první žánrovou cenu Anděl (v kategorii World music). Tento úspěch zopakovala pak o pět let později albem „Nězachod´slunečko“ – to už s celou plejádou hostujících muzikantů. Na novém albu si vystačila s triem a po instrumentální stránce je ta deska místy přímo strhující! Ona sama je výtečnou houslistkou – třeba její sólo v písni „U suseda“ je přesně to pravé! Aranže dokáží být bohaté, ale nikoli přehlcené – příkladem budiž „O lásce“. Mandolinista zdobí sóly a vyhrávkami většinu alba, a třeba „U suseda“ zní excelentní sólo, jaké jsem od pidlikáče dlouho neslyšel! V závěrečné, titulní písni mne okouzlují malebné vyhrávky flétny a houslí… A to není zdaleka všechno. Po instrumentální stránce ta deska nemá chybu!

Už dlouho přemýšlím nad tím, proč mne v současném pojetí folklóru sedí více muži, než ženy. Proto jsem také výše tak hojně citoval – já si totiž vůbec nemyslím, že onen nádherný hlas, který by se dal charakterizovat jako čistoskvoucí, holubičí (k bílé holubici ji přirovnal i Jiří Plocek), je to, co lidová píseň vyžaduje. Nemám teď na mysli autenticitu (ani krojovanost), ale syrovost, lidskou opravdovost, emoce, živočišnost… Copak dívka či žena někde na poli, ve chlévě, v černé kuchyni, nebo ve mlýně hleděla na každý tón? Na každou zpěvnou frázi? Na délku jednotlivé slabiky? „Divé husy“ jsou o touze a mnoha jejích podobách. Ale zpěv Šuranské má především tu jednu polohu. Jak může dívka zpívat jako holubička o tom, že se nikdy její láska nenaplní? Že si stejně bude muset vzít úplně jiného chlapa, než kterého miluje? A holubičím hláskem bude zpívat o své touze po lásce, když ji nějaký hrubián, kterého je majetkem, bude zmocňovat podle libosti a choutek? A o tom je lidová píseň. Když to interpret neprožil na vlastní kůži, měl by se alespoň pokusit vcítit do emočního rozpoložení postavy; jinak je to prachobyčejná popina v růžové zahradě. Poslechněte si písně „Jablůška“, „O lásce“; „U suseda“ dokonce sekajú sa o děvečku, ale zpěvaččin miloučký hlas odpovídá spíše ukolébavce pro děti. Náznak emoční opravdovosti ve zpěvu Šuranské se projeví alespoň ve dvojpísni „Pofukaj, vetříčku a Maliny“. Nejvíce ji proto sedí vyjádření tklivosti, smutku, melancholie, ba osudovosti, jako je tomu v písni „Išlo dzievča“ (kde pak následuje i poloha rozverná, skočná, což dokázala též vyjádřit). Perlou v jejím podání je ovšem lidovka ze 14.století „Ztratilat´jsem milého“, neboť je pojata spíše v duchu středověké duchovní písně, v níž se pracuje dokonce s proměnlivou dynamikou. Ano, toto pojetí je osobité a netradiční, jak Šuranská proklamuje. Podobně netradičně a osobitě se nechává inspirovat lidovou písní Friedl ve vlastním autorském příspěvku „Aj, vodo“, neboť vychází pro změnu z tradice trubadúrské…

Ale třeba se mýlím a mám pokřivený pohled na současné pojetí folklóru. Asi v něm hledám to, co se dnes už nenosí. Co je zastaralé. Jenže kde už by neměly být city a vášně opravdové, než v lidové písni? Proč by se měla uhlazovat, zpříjemňovat, prefabrikovat, přebarvovat, lakovat, sterilovat? Nestačí pop, střední proud, muzikál?

 

Jan Hocek 26.9.2016     zvuk 90% obal 100% instrumentální výkon 90% zpěv 50% 83% --- Overall Score

http://jazzport.cz/2016/09/26/dive-husy-nedive-jitky-suranske/




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno