Info: Growing pains - Heroine - www.superbeat.cz

fotka

Práce na soundtracku k filmu Lidice. Mezitím hraní po klubech. A jen tak mimochodem nové album. James Harries, šťastný česko-britský muzikant, má denně napilno. Tvůrčí únava? Kdeže. Spíš o to víc podnětů pro skládání další a další hudby.

Nebývá zvykem se hned na začátku recenze pozastavovat nad místem nahrávání alba. Pro nezasvěceného je holt studio jako studio. V případě Growing Pains je to ale informace víc než zásadní. Dvacátého října loňského roku totiž James Harries s doprovodnými muzikanty a několika kamarády vkročil do jednoho kalifornského kostela. A bylo. Nevím, nakolik je hnala pověrčivost a hlídali si, aby to vkročení provedli pravou nohou. Možná se jim to povedlo podvědomě. Inu, malý krok pro Jamese, velký krok pro desku.

Předchozí album Days Like These (2007), jinak velice vydařené, mělo totiž pár vad na kráse. V porovnání s koncertem zněl onen studiový výtvor jaksi sterilně. Chyběla mu atmosféra vzduchu prosyceného melodiemi a tiché, táhlé okamžiky, které se těžko popisují, ale snadno cítí. Co bylo naopak trochu navíc? Zbytečně mnoho propracovaných smyčcových aranží, doprovodných elektrických kytar a piána. Tolik to bylo práce, a dobře odvedené práce! Jenomže s každým dalším tónem mimo vlastnoručně škádlenou akustickou kytaru se James Harries ztrácel, ubýval a mizel. Samozřejmě ne vždy ho doprovod odsunul do pozadí. Nechci křivdit. On to vlastně nebyl zas takový prohřešek. Mnohému uchu album nepochybně lahodilo, z části i tomu mému. Ale cosi mi říkalo, že by to snad šlo udělat i líp.

Spontánní detaily tvoří "rodinnou" atmosféru

A ono šlo. Odhlučněné studio se proměnilo v přirozeně rezonující kostel. Album tak zní spíš jako záznam koncertu, a ještě navíc ne ledajakého. Částečně se tak probourala bariéra mezi interpretem, posluchačem a jeho CD přehrávačem. James Harries je najednou blízko, jen natáhnout ruku.

Namísto totální vyšperkovanosti potěší spontánní detaily. James na ně upozorňoval už během koncertů v rámci turné ke Growing Pains. Posluchač se rázem cítí součástí celé performance, když v Damned If I Do uslyší, jak si některý z Harriesových přátel klepe nohou do rytmu. Jeho kamarádi mohou být alespoň na hodinu kamarády vašimi. Deska zní, dá-li se to tak říct, doslova "rodinně", uvolněně a přístupně.

Hlavní slovo má akustická kytara, sem tam doplněná jiným nástrojem, který melodii spíš dokresluje, než řídí. V The Scene to jsou jemňounké smyčce, ve Sticks & Stones harmonium či v Neighbourhood trombón. Na albu nechybí typické "harriesovsky" zasněné písně (Caught In The Middle, I Will Comfort You). Už zmíněnými Neighbourhood a Sticks & Stones houpe lehce jazzový rytmus.

Milý Jamesi, smekám

Growing Pains je album ideální pro dlouhé zimní večery, kdy člověka posedne lenost a nemá náladu na nic kromě zírání do stropu. Druhé dvě třetiny alba přímo takovému stavu mysli odpovídají, takže proč ne. Jenom pozor, abyste se tichými tóny nenechali unést příliš. V prvních sekundách jedenácté skladby James Harries naprosto neočekávaně třískne do kytary tak hlasitě, že by to probudilo snad i mrtvého brouka.

To se mi tenkrát ježily vlasy a měla jsem sto chutí Jamese za způsobené leknutí ztrestat. Jenomže on to, frajer, vymyslel dobře – vzápětí sladce zapěje "please, please forgive me" (prosím, prosím, odpusť). Kdo by neodpustil. Když pak Harriese začne doprovázet gospelový sbor a možnosti hraní v kostele jsou tak využity na sto procent, je snadné na předchozí vytočení zapomenout.

Trpí-li snad někdo chronickou náladou pod psa, doporučuji si denně pouštět několikrát po sobě Let’s Hope. A odhodit rozpaky, stud a nedůvěru v sebe sama a s Jamesem si vesele a zplna hrdla zanotovat refrén.

Jen mě trochu mrzí, že nikde nejsou k sehnání texty skladeb. Se svými jazykovými schopnostmi bohužel nejsem tak daleko, abych rozuměla každému anglicky zpívanému slovu. Mnohdy tak spíš odhaduji a vymýšlím, často jsem ale nucena se vzdát. Ano, slova sice nejsou všechno, ale přesto vím, že mi tak ještě hodně kvalit desky Growing Pains proplouvá mezi prsty.

Každopádně, milý Jamesi, smekám. Dostat na album intimitu koncertní atmosféry, to jsem doteď pokládala pouze za své přehnané přání. Přičtu-li nezaměnitelný hlas, lehkost, s jakou celá deska plyne, a až posvátnou křehkost, která čiší hlavně z těch pomalejších písní, výsledkem je neobyčejně hodnotný počin. A doufám, že ony "rozmáhající se bolesti" jsou minulostí.

Heroine

http://www.superbeat.cz/clanek/23833-recenze-james-harries-growing-pains.html




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno