Frýdecko-místecká Prouza působila na počátku 90. let jako dost ponurá parta, která by mohla ideálně zazářit na novoroční párty Společnosti přátel žehu. Do mého mladického ucha vkroužila legendárně cáklý popěvek „To je dneska krásně na tom venku“. Po sedmi letech mlčení a dalších sedmi letech regenerace přichází pánové V tichosti se třetím albem. Sice s notně obměněnou sestavou (z té původní zbyl jen kytarista Vladimír Franek), ale se stejným postojem: „mění se jména, zůstává pocit.“

Skladby odkazující k britským kytarovkám 80. let teď Prouza obalila – navzdory titulu – syrovou, hutnou fasádou respektující nové století: ať už v kytarových krabičkách, tanečních bicích (Dokola ) nebo trsající hajtce (Tak tak ). Srovnání kvality zvuku a mixu (Dušan Neuwerth) vyznívá po patnácti letech – nepřekvapivě – pro novinku, a tak jste vtaženi do stravujícího maelströmu s turbulentním závěrem Až na to přijdu . Stejně jako předchozí (a dlužno dodat kultovní) zpěvák Tomáš Hampel střídá jeho nástupce Karel Mařík soustředěnou deklamaci s návaly exprese. Starou příbuznost s ležérním projevem Tony Ducháčka Mařík doplňuje odkazy na Lucii – Hlavou z kopce připomene Kollerovu pěveckou manýru a hitovka Dokola krouží kolem Černých andělů . Z nedávného koncertu na Flédě ale soudím, že vlastního charismatu má i současný frontman na rozdávání.

Lapidární textové sondy, tentokrát z pera Pavla Indrsta, opět moc nezvyšují index planetárního štěstí: „Nenarodil jsem se, byl jsem zrozen, do proudu list, do lisu hrozen“, „chvíli k sobě zády, lapáme po dechu, a v hlavě tupý hřebík, tančící po plechu“ či „toho, co vím, není ani na jednu větu“. Prostě hořké, ale ne zahořklé monology o absenci Poznání a Smyslu v pozdně industriální modernitě, prohlásil by rozjetý sociolog. Přizdisráčský hudební publicista skromně dodá: V tichosti je bytelná deska do hermeticky uzavřené rakve. A Prouza je zase „in“.

****1/2 

vít beat 

 http://www.metropolislive.cz/detail/2834/