will be available in english soon... Czech translation follows
Krásné tarafučení
Dvojice TARA FUKI, tedy violoncellistky a zpěvačky Andrea Konstankiewicz a Dorota Barová, vydala své třetí album až čtyři roky po tom druhém, ale pokud ona delší pauza ovlivnila kvalitu, pak byla trpělivost na místě. Novinka vyšla u Indies Scope Records, jmenuje se AURIS, a obsahuje jedenáct skladeb. Oproti oběma albům předchozím si děvčata tentokrát k nahrávání přizvala několik hudebních hostů, a navíc Andrea vedle svého nástroje strunného hraje na velmi zvláštní perkusní. Jmenuje se (nevím ale v jakém jazyce) hang, a je to jakási obří kovová čočka, na níž se hraje tepáním rukou. Zvuk hangu můžeme dobře slyšet v písni Ślady, kterou hrají děvčata sama, bez hostů, ale přesto je zvuk vytvářený jejich hlasy, violoncelly a tímto nástrojem neobyčejně plný a bohatý. Na albu hraje na hang i jeden z hostů, Jahanguir Nazir, který má na starosti i další perkuse a také zapojí svůj hlas, což je slyšet především v báječně rytmizované a krásně vygradované písni Sloneczko. Kromě něj tu ještě Aleš Hyvnar hraje na darbuku, Martin Alajam na kytaru a Tomáš Veselý na piano. V závěrečné písni Biale fale si zahrála i malá jazzová kapela – výborný Vertigo Quintet, který skladbu také zaranžoval a svým výkonem se postaral o originelní doprovod k textu o bílých vlnách a podmořské kavárně. Dva členové Vertiga – trumpetista Oskar Török a Marcel Bárta s basklarinetem – se uplatnili i jako sólisté v dalších písních. Tóny Oskarovy trubky zní v nádherné symbióze s ženskými hlasy i mnoha perkusemi v Czerwonem jabluszku a Marcelův basklarinet pohladí svým sametovým tónem v písni o klíči.
Obal s bookletem je dílem malíře Pavla Barocha a fotografa a designera Petra Hegyiho, a najdeme tu i krátkou básničku od Ester Kočičkové, která velmi výstižně říká:
Tělo vedle těla
a čelo na čelo
To dobré býti musí
i kdyby nechtělo
Ta těla navíc ženská
a cella violí
To tak dobré být může
až muže zabolí...
Pražský křest alba se konal v pondělí 26. března ve Švandově divadle za účasti všech hostujících hudebníků a přinesl podívanou plnou krásné hudby i humoru. O ten se postaral především Kryštof Pajer, někdejší Andrein spoluhráč z kapely BOO, který ač Vídeňák, žije dnes v Praze a mluví tak dobře česky, že mohl jako kmotr pronést neobyčejně vtipnou zdravici. V závěru koncertu si Tara Fuki zahrály s Vertigo Quintetem, což ukázalo daleko širší možnosti spolupráce těchto dvou hudebních formací než je ona jediná společná píseň na albu.
Ivan Kott