Ali Farka Touré

Před padesáti lety Ali Farka Tourému kamarád pustil nahrávky amerických bluesmanů a on pronesl památnou větu:  „Když byli Afričané bílými otrokáři odváženi do Ameriky, vzali si sebou větve a listí ze stromů naši hudby. Kořeny a kmen zůstaly v Mali.“ Negramotný kytarový samouk tehdy předznamenal vznik bluesového podžánru: pouštního blues. Zvukem kytary a fascinujícím hlasem vystavoval Ali Farka posluchače účinkům nepopsatelné pouštní magie; jediným tónem dokázal vzbudit tolik emocí a nálad, jako jiní s celou kapelou. Farka znamená v  malijském jazyce Shongai osla. Symbol houževnatosti a výdrže. Ali Farka Touré se totiž v roce 1939 narodil v městečku Kanau u řeky Niger na severu Mali jako poslední z deseti dětí, přesto se jako první z nich dokázal osamostatnit.

Nikdy nechodil do školy a vzdělání se mu dostalo při běžném farmářském životě. Na kytaru hrál teprve od sedmnácti let, kdy začal skládat první písně vycházející z malijské tradice. Ovládal deset západoafrických jazyků, včetně tamashek, řeči pouštních Tuaregů, svých předků. Významným bodem jeho života se pro něho stalo setkání se spisovatelem Amadou Hampaté Ba, který u mladíka okamžitě vycítil neobyčejný smysl pro psaní a zájem o historii a  kulturu Mali. Společně pak několik měsíců cestovali po vesnicích a studovali tradiční hudbu, sahající až do časů středověkého království Mandinko. „Mali představuje historickou knihovnu africké hudby“, upozorňoval Ali Farka.

V letech 1968- 1973 pracoval jako zvukový technik v Radiu Mali, kde natočil několik raritních nahrávek. Ve svých sedmatřiceti letech doprovodil Ali Farka spisovatele Amadou Ba do Paříže. Zůstal zde skoro rok a natočil spoustu materiálu. Avšak bez jakékoliv odezvy. Vrátil se otrávený domů, s tím, že se do budoucna bude věnovat především farmaření a příležitostnému koncertování po Africe. Pařížské nahrávky se ale později dostaly do rukou Nicka Golda. Vyslal do Afriky kolegyni Ane Hunt, aby kytaristovi předala jeho nabídku k vydání alba. Nic bližšího o něm ovšem nevěděla. Natož kde bydlí. Přesto ho po dlouhých týdnech našla a přesvědčila, aby se po nezájmu, s jakým se v Evropě předtím setkal znovu vrátil. "Ta jeho neobyčejná sebejistota! Nikdy předtím před západním publikem nevystupoval, ale moc dobře věděl, čím nás oslní. Má dar přirozené sebedůvěry a víry ve svou hudbu“, vzpomínal Nick Gold na Tourého triumfální evropský koncertní návrat roce 1987. Uzavřeli spolu celoživotní přátelství a přestože Ali Farkovi nabízely kontrakty největší mezinárodní vydavatelství, labelu World Circuit zůstal věrný až do smrti. Vyšlo mu tu sedm alb. Nabídky na koncertní turné po světě a pozvánky do studia se Ali Farkovi jen hrnuly, on je však většinou házel za hlavu:“Jsem farmář, až potom hudebník. Musím uživit jedenáct dětí. Pro mne je důležitější než hudba nový traktor a zavlažování pouště“.

Jeho farma čítala bezmála 350 hektarů. Stal se také starostou Niafunké, rodného okresu s padesáti třemi vesnicemi, rozlohou třikrát většímu než Francie. Bojoval s malárií, budoval závlahy, čističky, sázel na poušti stromy. „Žiji v zemi inspirující mou hudbu a chci ji to vrátit. Mám zodpovědnost ke svým lidem“.

A k Vieuxovi, nejstaršímu z dvanácti dětí, který mu zhruba ve stejných letech kdy on sám vzal do rukou poprvé kytaru oznámil, že na žádnou plánovanou vojenskou školu nepůjde a hodlá se stát muzikantem. Byl z toho oheň na střeše: Ali Farka Touré neměl o showbusinessu valné mínění, vlastně jím dost pohrdal. Když s americkým kytaristou Ry Cooderem získal v roce 1994 za album Talking Timbuktu cenu Grammy, neodjel si ji převzít. “Ani nevím co Grammy znamená, ale jestli pro mě někdo něco má, ať přijede a dá mě to tady v Niafunke, kde jsem hrával kdy mě nikdo neznal.”

Pár měsíců před svou smrtí – březen 2006 – Ali Farka uzavřel inventuru: během deseti dnů natočil v Bamaku své nejtradičnější a nejbluesovější album Savane; životní majstrštyk, bibli africké bluesové diaspory.

 

ZBOŽÍ (6)

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×