Staří pánové, šarmantní dámy, uleželé rytmy, rozpalující texty a překrásná nejobyčejnější Kuba zahalená do tlumeného světla filmového plátna. Bývalá tančírna, stejně jako nezapomenutelná nahrávka a neopakovatelný film. To vše je Buena Vista Social Club.
Ke konci devadesátých letech vydali Ry Cooder, americký kytarista, a Nick Gold, světově známý producent lokální hudby, na Kubu, kde začali pátrat po starých hudebnících, jež spojovala hudba zrozená v nejtěsnější blízkosti Havany. Před mnoha lety totiž v jedné havanské čtvrti stávala tančírna Buena Vista, kam se stahovali profesionálové i amatéři hrající tu nejryzejší hudbu tehdejší Kuby. Tančírna byla zrušena a dnes už ani skoro nikdo neví, kde stála. Zbylo ovšem ještě mnoho tanečníků, ale také hudebníků, kterým hudba hraná v Buena Vistě zalezla nadosmrti pod kůži.
Po tenoučkých nitkách se Cooderovi s Goldem podařilo dostat ke starým virtuosům, z nichž mnozí už hráli jen v okruhu svých známých nebo se aktivního hraní již vzdali. Dokázali je dát dohromady, aby i přesto, že spolu nikdy nehráli, oživili skladby skoro zapomenutých hudebníků. Zase se rozeznívají kytary, piana, basy, trumpety a bicí, korunované hlaďounce syrovým hlasem. Nádechy písní se od charakteristického son přesouvají k nejrůznějším variacím blues i jazzu. Ačkoli většině hráčů již dávno zbělely vlasy, nejstaršímu z nich je něco přes devadesát, nejsou milostné texty o nic míň procítěné a rytmy sebemíň smyslnější, než byly v době svého vzniku. V každičkém momentu je cítit nadšení, opravdovost a touha opět hrát. Znovu se všichni dotýkají hudby, která je pro ně neodmyslitelnou součástí života. Snad právě kvůli nelehkým podmínkám, které na Kubě vládnou, se vytvořila a neochvějně přetrvává svébytná kultura, tak výstižně charakterizovaná hudbou.
Neuchopitelný a neopakovatelný náboj, který tímto unikátním hudebním projektem vznikl, se pokusil aspoň v náznaku, omezenými filmovými prostředky, uchovat režisér Wim Wenders. Vznikl tak celovečerní dokument zachycující počáteční studiové nahrávky. Které vyvrcholily všemi vysněným koncertem v zapovězené zemi, v newyorské Carnegie Hall. Stejně jako je pozvolné tempo písní, tak stejně jsou zakomponovány i krátké lehounké portréty jednotlivých aktérů. V nich poznáváme nejen výjimečné charaktery, ale také ničím nezkreslovanou a neupravovanou Kubu, u jejíž ryzosti běhá až mráz po zádech.
A tak kombinaci obrazu a hudby, kterou Buena Vista Social Club přináší, je těžké podrobněji komentovat, neboť Buena Vista, mířící dovnitř, pro to již nedává prostor. Bez pochyby by byl zbytečný.
[Aleš Mergental - 31. 5. 2000]
CZK
EUR
USD
