Ivo Pospíšil

Hudebník, manažer, producent a DJ Ivo Pospíšil se narodil v roce 1952 v Praze-Klukovicích, kde také strávil dětství v péči své matky Marie a svého dědečka. Do základky začal chodit na konci padesátých let, ale raději býval doma, neboť byl samotářský typ – v podstatě se nestýkal s žádnou klukovskou partou.

V roce 1966 dostal k Vánocům svou první kytaru, chvilku chodil do hudebky učit se klasiku, ale přestalo ho to bavit, a nástroj nakonec skončil ve futrálu. Mezitím skončil na základní škole a na SOU (středním odborném učilišti) se začal učit zámečníkem. V tom čase začal chodit za muzikou do pražských podniků; s nikým se nedružil, spíše jen pozoroval cvrkot. Toužil proniknout do vysněného, tajemného světa rocku, ale nevěděl jak. Až někdy v devětašedesátém se v klubu Tatra v Ženských domovech seznámil s dýdžejem, jímž byl mladý začínající básník Pavel Zajíček, tehdy student střední průmyslovky. Oba teenageři se stali přáteli, navíc se během diskoték dobře doplňovali. Pavel pouštěl desky a zručný Ivo pájel a opravoval, když se něco stalo s aparáty a kabely, pomáhal též vyvěšovat plakáty. Často spolu také trávili čas posloucháním alb v Praze-Radotíně, kde v jednom baráčku Zajíček s rodiči bydlel. Tím, jak spolu jezdili po diskotékách, se Ivo začal vpravovat do své rockerské role, což byl předpoklad k tomu, aby o něj začaly mít zájem i slečny. Tou první byla jistá Olina z Mníšku pod Brdy.

Bohužel, Ivo neunikl vojně a v říjnu 1971 narukoval k rakeťákům do Ruzyně; zároveň, tuše, že dva roky je příliš dlouhá doba, nabídl své dívce rozchod „z rozumu“. V roce 1973 získala Ivova matka na Pankráci garsonku po babičce a nechala ji napsat na něj – syn tak věděl, že až se vrátí ze zelené pakárny, bude mít v Praze zázemí. Během jedné květnové dovolenky se zúčastnil na Zlíchově happeningu „Keep Together“ dle scénáře Milana Knížáka. V rámci akce ho pak Zajíček seznámil s Ivanem „Magorem“ Jirousem, manažérem Plastic People of The Universe. V této souvislosti padla zmínka o tom, že kapela nemá kde zkoušet, tak Ivo Magorovi nabídl, že se může zkoušet v Klukovicích, kde jeho matka vedla hospodu Na Zavadilce. Ta souhlasila a tak společně stvrdili nové místo zkoušek, koncertů a setkávání. Poté se šťastný Ivo vrátil opět na Ruzyň, ale již toužebně očekával říjen a svůj odchod do civilu. I když – ještě za vojančení se na dvě akce PPU dostal: jednalo se o akci „Soukup´s Marriage“ na parníku Vyšehrad v červnu třiasedmdesátého a v červenci koncert Plastiků Na Zavadilce. V létě, ještě během Ivovy vojny, vymysleli Zajíček s Hlavsou novou kapelu, do jejíž hudby, která měla být naprostou anarchií, měl Pavel deklamovat svoje texty. A při jednom sezení U Slunců, poté, co Mejla zaslechl hrát Pospíšila na kytaru, ho do ní angažoval jako – baskytaristu. Kapela pak vešla do dějin androše pod názvem DG 307.

Když se Ivo v říjnu ´73 vrátil z vojny, okamžitě se zabydlel v garsonce na Pankráci a nechal se zaměstnat jako zámečník v údržbářské dílně Ústavu pro péči o matku a dítě. Zároveň levně zakoupil vůz – starého tudora ze 40. let, pro případné převozy aparatury, i samotných mániček. V předtuše následujících akcí přivedl do plastikovské party i mladého amatérského filmaře Emila Voráče, jenž měl tyto koncerty natáčet a dokumentovat. V podstatě se stal jakýmsi technikem a produkčním. Mezitím Pospíšila Mejla seznámil s rodinou Němcových, s jejichž Janou začal tehdy chodit. Ivo se tak stal jedním z mnoha návštěvníků legendárního bytu v Ječné ulici, do kterého pak docházel pravidelně. Pak proběhlo první klukovické happeningové vystoupení DG 307 (headlinery byli samozřejmě Plastici, dále hráli Ale a jazz a Rock And Roll Revival s Paulem Wilsonem, který Iva nadchl).

Na přelomu let 1973–74 změnil Ivo zaměstnání – odešel za Hlavsou a Zajíčkem do Divadla E. F. Buriana dělat kulisáka, kteří tam již tuto práci vykonávali. V březnu ´74 se brzkým odjezdem vyhnul policejnímu masakru na máničky v Rudolfově u Českých Budějovic. O dva měsíce později Ivo zajistil Plastikům a DG 307 hraní v ateliéru známého jeho matky, malíře Jaroslava Kadlece. Jelikož Pospíšil nebyl spokojen se svým účinkováním v DéGéčkách (během druhého koncertu si na nástroj zahrál tři tóny a tím to haslo), sčuchl se s plastikem Jiřím Kabešem a v hospodě U Bonaparta z něj tahal rozumy o starém rock´n´rollu. Poté sám inicioval vznik žánrové kapely The Old Teenagers, v níž kromě něj (baskytara) a Káby (kytara) byli ještě bývalý Kabešův kapelník, zpěvák a kytarista Pepa Pilař, na bicí pak vypomohl plastik Jiří Šula. V této sestavě pak vystoupila v září ´74 na Festivalu druhé kultury v Postupicích. Tamtéž si také Ivo – aniž by to tušil – zahrál naposledy s DG 307. Pak u TOT Šulu nahradil stálý bubeník Vladimír Jurásek.

Se „starými teenagery“ Pospíšil zažíval hraní i mimo underground (třeba na slezině výtvarníků v Mánesu). Jenže rock´n´roll stál také za jeho vyhozením z DG 307 po sporu se Zajíčkem a Hlavsou. V undergroundu samotném ovšem jakoby se nic nestalo. Všichni se k němu v partě chovali v pohodě, bavili se s ním, dokonce i ten Mejla u něj párkrát přespal. Tehdy Pospíšil zjistil, že nebyl exkomunikován z undergroundu, jen byl prostě vyhozen z jedné jeho kapely. Dál chodil rád do Ječné k Němcovým, dál chodil s máničkami do hospod, přestože jeho vztah k alkoholu byl spíše negativní. V tom čase Ivo chodil s dívkou Jarkou, jíž si hodlal vzít. Zároveň toužil uskutečnit cestu za železnou oponu. Vyběhal si všechna povolení a s Jarkou se podívali do Londýna. Po návratu se Pospíšil zase stěhoval – nyní na sídliště Lhotka. Mezitím si našel práci řidiče u Vojenských staveb a začal se stýkat s dalšími lidmi, ovšem mimo underground. Když měl ale Ivo s Jarkou svatbu, Magor při té příležitosti hned v Klukovicích uspořádal koncert Plastiků. A The Old Teenagers si zahráli i na jím organizovaném II. Festivalu druhé kultury v Bojanovicích v únoru ´76. Jirouse prostě nějaké žabomyší spory mezi dégéčkama a Pospíšilem nezajímaly.

Po festu se Ivo v zaměstnání seznámil se saxofonistou Mikolášem Chadimou a domluvili se na jeho hraní v The Old Teenagers. Navíc pro svoje rockandrollery sehnal Pospíšil i manažéra – stal se jím člen první sestavy Umělé hmoty Karel Habal. Old Teenagers se nakonec dostali pod křídla Jazzové sekce, hráli společně s jejími alternativními kapelami, což sice byla dramaturgie podivná, přesto většinou fungovala. Mezitím Pilař převzal v kapele otěže, donutil k odchodu Kabeše a přejmenoval ji na Classic Rock´n´Roll Band. Kapela udělala přehrávky a stálým kytaristou se posléze stal Petr Branda, přičemž časem své obsazení ještě rozšířila. Díky schopnému Habalovi kapela začala velmi často hrát v Praze i mimo Prahu, na své akce si je pravidelně zvala i Jazzová sekce: jednou z nich byly slavné Rock and rollové Velikonoce v dubnu 1979 v Lucerně.

Na konci sedmdesátých let se z Habalova podnětu nadchl Pospíšil pro punk – byl stejně jednoduchý a primitivní jako rock´n´roll, stejně výbušný, vyvolávající stejné podněty k řádění. Navíc s CR´n´RB bylo hraní tolik, že ho to přestávalo bavit. Nadto zažíval i osobní krizi – manželství s Jarkou se chýlilo k rozvodu, když se na obzoru objevila jiná slečna jménem Eva. A tak Karel s Ivem začali kout pikle o vytvoření punkové kapely. Během roku 1980 sehnali muzikanty: byli to Tomáš „Bond“ Volák (zpěv), Josef Vondrášek (kytara), Ivan Cifrinec (kytara), Zdeněk Smetana (bicí). A k tomu Pospíšil na baskytaru a Habal se postavil vedle Bonda za mikrofon. Jelikož skupina začala zkoušet u Bonda v Praze-Nebušicích v garáži, pojmenovala se Garáž. Premiérově si kapela zahrála v roce 1981 v Karlíně ve svazácké klubovně podniku ČSAO, kde pracoval Emil Voráč. Ten také z koncertu (na němž vystoupili ještě punkeři z Energie G) pořídil filmový záznam.

Po koncertě Garáže Ivo okamžitě oznámil Pilařovi, že u Classic Rock´n´Roll Bandu končí. Absolvoval i druhou cestu do Londýna po návratu už se chtěl věnovat pouze Garáži – ta si pak v Nebušicích ve stodole dohodla další koncert s novou akvizicí pražské novovlnné scény, skupinou Jasná Páka. Další koncerty probíhaly na neoficiální bázi většinou v rámci nějakých uměleckých večírků a mejdanů (výtvarníků, divadelníků atp.). Z jednaosmdesátého existuje i nahrávka, kterou pořídil v Klukovicích zvukař a točič Robin Hájek. Zároveň bylo jasné, že si novou nezávislou kapelu nenechá ujít ani StB, což se ještě více rozjelo po průseru při neoficiální akci na fotbalovém hřišti v Lipencích (podzim 1981). Tam si fízlové se svými antony a psy udělali malé polní cvičení: spoustu lidí perlustrovali a pár jich sebrali. Ivo i Karel museli na výslech, kde jim to estébáci pochopitelně nechali vyžrat. Habal poté oznámil, že v Garáži končí. Po krátké pauze bylo obnoveno zkoušení v Nebušicích, s výhledem na další neoficiální akce - ve Stromovce a v kladenském Klubku. Ty proběhly v klidu, bez asistence policie. A pak už se hrálo vlastně běžně, bez problémů a samozřejmě bez papírů.

Ivo, aby měl na kapelu více času, opustil dobře placené místo řidiče VS a začal s Janíčkem rozvážet obědy pro Školský úřad na Praze 3. Učinil i personální změny v kapele (byl odejit Vondrášek – svými věcmi posouval Garáž trochu jinam a navíc jeho hvězdné manýry vadily ostatním). Zároveň se Ivo začal obávat fízlů – přece jenom kapela hrála spoustu koncertů v podstatě načerno. A tak našel zřizovatele OKD (Okresní kulturní dům) Praha 3, přičemž radostnou podmínkou bylo zahrát alespoň jednou měsíčně v Junior klubu Na chmelnici, který pod OKD patřil. Chmelnice se tak stala pro Garáž domácí scénou. V tom čase se Ivo opět spojil s Mejlou se zájmem o nějakou písničku – a ten mu hned věnoval song „Houby“ (Muchomůrky bílé), které neprošly u PPU. Ivovi se vzápětí podařilo zajistit také studiové nahrávání – v polotajné noční misi natočili pět písniček, včetně „muchomůrek“, které odpěl sám Hlavsa. Protože Plastici nehráli, Mejla se nadchl pro skládání songů pro Garáž. A Ivo kul železo dokud bylo žhavé – chtěl ho do kapely. Vzhledem k problematičnosti slavného Plastika to musel ale vyřešit fikaně, aby si na něj estébáci nepřišli. Umístil tedy Mejlu za plentu a ten tam odehrál svůj koncert.

Mezitím Pospíšil získal přes Pepu Janíčka nového frontmana a textaře, Tonyho Ducháčka, který se zrovna vrátil z vojny. Bohužel kapela dostala kromě Chmelnice všude jinde zákaz hraní a někteří její členové postupně odešli. Nakonec zůstali jen Pospíšil, Hlavsa a Ducháček. Ivo pak postupně našel další hráče, většinou působící v punkových kapelách, byli to Petr Hlinomaz (kytara), Aleš Hyský (kytara), Tonda Pěnička (bicí), Jindřich „Bizon“ Biskup (saxofon). Nenašel ale jen nové spoluhráče, ale také novou partnerku – jmenovala se Jana a časem mu dala syna Dana.

Garáž začala jezdit po Československu jako normální klubová kapela – ani ten Hlavsa už nemusel hrát za plentou. Vznikaly skladby jako „Ve společným hrobě“, „Voči“, „Táta to chtěl zakázat“, „Neonový slunce“, Princezny“. V roce 1984 dostal Hlinomaz práci jako osvětlovač ve Formanově filmu „Amadeus“, zaláskoval se do americké herečky Elizabeth Berridge a po skončení filmování spolu odletěli do USA. Ale předtím ještě zařídil hraní kapele při večírku herců a štábu v hotelu Esplanade – byl to pravý velký americký mejdan. Také se realizovala nahrávka, později známá pod názvem „Garáž… byla a je“ (1984). Místo Petra do kapely nastoupil další pankáč Radek Šimůnek (kytara) a místo Biskupa saxofonista Jiří Jelínek. Ivo se také potřetí podíval do Londýna, tentokrát sebou vzal svoji Janu.

Nový repertoár Garáže se – po přijetí perkusistů Tondy Hlávky a Martina Kreuzberga – tentokrát oblékl do latinského poncha. Bylo to taneční, zábavné a Hlavsa jen zíral, co mu kapela z jeho skladeb udělala. A nechal se slyšet, že prý „dokud nesundaj z hlav ta sombréra“, odmítá s Garáží mít cokoli společného. Nakonec tato „bolívijská“ epizoda skončila Šimůnkovou emigrací. Místo něj se v kapele objevil kytarista Jan Macháček a vrátil se i Mejla. A kapela mohla začít psát nový repertoár.

Období let 1987 až 1991 mnozí označují za nejlepší v existenci Garáže. Nejprve Ivo producentsky zaštítil kazetu novovlnných kapel „Four Tops“ (1987, kde se kromě Garáže, objevily ještě skupiny KNS, Laura a její tygři a Dubbuk – všechny písně byly natočeny ve studiu Jiřího Hradce. Pospíšil se krom Hradce tehdy seznámil i s režisérkou a výtvarnicí Ester Krumbachovou: když tu v osmdesátém osmém BBC natáčela dokument o současném českém rocku a Garáž měla dodat dva klipy, s radostí se tohoto úkolu ujala. No, a last but not least – byla natočena i další kazeta Garáže s názvem „Garáž? Na tu nemáš!“ (1988, se skladbami jako „Má jí má“, „Jdi spát“, „Dobrý časy“, „Muchomůrky bílé“, „U nás ve sklepě“). Kapela byla tehdy na pokraji slávy. Jenže pak si Hlavsa postavil Půlnoc, jejíž manažerování sice nabídl Ivovi, ovšem s tím, že on sám z Garáže časem odejde. A od té doby – byť přišel výborný kytarista Tadeáš Věrčák a místo Jelínka saxofonista Tomáš Belko – to začalo jít s Garáží vnitřně z kopce. Iva skoro téměř přestala zajímat – raději se věnoval coby manažér Půlnoci. A s ní se pak dostal i na americké turné. Bylo plné organizačních zmatků a pří, ale se samotnými koncerty bylo publikum na všech štacích (Chicago, Northampton, New York, Washington, Boston, San Francisco, Seattle) velmi spokojeno. Po návratu se konal velký koncert „Konfrontace“ v Edenu (na němž nechyběly ani Půlnoc ani Garáž), na který přišlo 9.000 diváků.

Po roce 1989 se Pospíšil nepustil do politiky jako někteří jeho přátelé a známí, ale „vplul do vln rodícího se kapitalismu“, když zanechal práce rozvážkového řidiče a založil agenturu Sametové podzemí a posléze s „FAMáky“ Petrem Lukášem a Pavlem Nádvorníkem, Gábinou a Anetou Fárovými v Žitné ulici družstvo Radost. Vydávali časopis Post, Ivo se navíc za pochodu zaškoloval do promotérské a manažérské práce. Zároveň hrál v Garáži, manažeroval ji, stejně jako Půlnoc. S Garáží párkrát koncertoval v Lucerně, podařily se i některé výjezdy do zahraničí – do Rakouska, do Německa, do Belgie (festival Nuerorock), do Francie. Podílel se na výběru skladeb u prvních oficiálních LP-desek kapely, zatím jen kompilačních: „The Best of Garáž“ a „Vykopávky“ (obě 1990). Půlnoc si zase zahrála v Paříži jako opening band před Lou Reedem & Johnem Calem, kteří se na jednu píseň spojili se svými bývalými spoluhráči z Velvet Underground. V jedenadevadesátém, který byl nejlepším rokem pro Garáž, tato vystoupila i v New Yorku, navíc producent Daniel Bergman o kapele s japonským štábem natáčel dokument. Hrála 60 koncertů měsíčně a byla na svém vrcholu. Určitou předzvěstí problémů se stala o rok později na festivalu ve francouzském Belfortu, kde Garáž také hrála, Ducháčkova hádka s Pospíšilem. Konečně se natočilo album se soudobým „garážním“ materiálem – jmenovalo se „Praha“ a nejlepšími skladbami na ní byly „Berlin“, „Part 3“, „B.Ferry“, „Vo co de“ a „Telefon“. Pak odešel Věrčák a nahradil ho kytarista Joe Karafiát.

Ivo se v té době nadchl také pro vybudování klubu. Přes fotografa Roberta Vana se seznámil s Američanem Richardem Zolim, který pak investoval do koupě části domu v Bělehradské ulici. V suterénu pak Ivo vybudoval klub Radost F.X. (otevřen v prosinci ´92), jehož se stal dramaturgem. A ještě dříve v přízemí prodejnu CD a videopůjčovnu (otevřena v červnu ´92), svůj kancl tam měl i Post., který ovšem vzápětí zkrachoval. Radost F.X. se postupem času stala tanečním klubem, rájem pro DJ´s jak od nás, tak ze zahraničí.

V roce 1993 Garáž vyhrála ve francouzském Cannes soutěž kapel z východní Evropy, ale po návratu, zbytek kapely oznámil Pospíšilovi, že končí – s Ducháčkem v čele pak pokračovali jako Garage. Na Iva toho ale bylo moc i v rámci Radosti – začal se tedy starat jen o obchod s CD a videopůjčovnu, v něm navíc zaměstnal i Mejlu Hlavsu. Nicméně zvažoval, co dál – skladatele, měl zkušebnu i aparát, měl ale také zaregistrovaný název Garáž. A tak se ji rozhodl postavit znova, zpěvákem se v ní stal Martin Červinka (ex-Solomon Bob). Navíc se v tom čase potkal s navrátivším se emigrantem, kytaristou Ivanem Kralem (ex- Patti Smith Group, ex-Iggy Pop Band), který potřeboval zkušebnu pro svou kapelu Native a následné české koncertní turné. Oba si náramně sedli. Nová Garáž se s Native dělila o zkušebnu, a Kral s Hlavsou napsali pro kapelu i několik songů. Ivo pak zorganizoval společnou šňůru obou kapel a Ivan produkoval nové album „Garáž“ (1994). Poté Pospíšil propojil Krale s kapelou Lucie – a ten se stal producentem jejího později úspěšného aktuálního alba. Následně natočil svoje album „Nostalgia“ (1995) – zde Ivo využil své staré známosti s Ester Krumbachovou, která natočila klip k písni „Winners Takes All“. V roce 1997 vydal Ivo kompletní muziku Garáže, vše co se mu podařilo sehnat – vznikla tak reprezentativní 4CD kompilace „To byla Garáž“.

O rok později Ivo s Ivanem sestavili koncertní kapelu Ivan Kral & Bang Bang Band a vyrazili po vlastech českých – to trvalo skoro dva roky, poté se Ivo zase věnoval obchodu, vytvářel pro Polygram nabídkové kompilace. Potom vyprodukoval desku mluveného slova a hudby „Erotická revue“ (2003), následně zase jezdili s Bang Bang Bandem – do zemí bývalého Sovětského Svazu (Kyjev, Moskva, Taškent). Ivan se ale pak vrátil do USA a tak Ivo v roce 2007 Bang Bang Band oprášil s jinými muzikanty a zase chvilku basoval. V roce 2009 začal po klubech pouštět staré desky pod dýdžejským pseudonymem Tea Jay Ivo. A v roce 2015 o svém životě s pomocí Vladimíra Juráska napsal autobiografickou knihu „Příliš pozdě zemřít mladý“.

Ivo Pospíšil stále žije v Praze a jako Tea Jay Ivo stále působí po různých klubech.