Matadors

rod patrně nejlepší československé skupiny 60. let byl sice postupný, ale okamžik, kdy soubor přijal svůj název, je historikům celkem dobře znám. Na jaře 1965 v Praze existoval band zvaný Fontana , který tvořili bývalí členové skupin Pra-Be a Komety , jmenovitě: Wilfried Jelinek (ds), Otto Bezloja (bg), Jan Obermayer (sax), Naďa Obermayerová-Němcová (voc), Radim Hladík (lg), Vladimír Mišík (voc, harm) a Stanislav Kmoch (rg). Časem v kapele skončili jak Němcová tak Kmoch a tak do ní byl přijat na Mišíkovo doporučení odchovanec rebelantské rock´n´rollové partičky Hells Devils Karel Kahovec (voc, g). O zvuk se tehdy staral Bohdan Pošva.

Vedoucí Fontany, bubeník W. Jelinek byl německého původu a slul velice schopným smyslem pro managing. A v květnu 1965 se mu povedl asi zřejmě jeho nejzásadnější manažérský tah. Celou situaci popisuje ve svých Bigbítových šlápotách hudební publicista Aleš Opekar: „…Na veletrhu v Lipsku dojednal pro Fontanu zvukovou aparaturu Regent od východoněmecké společnosti Demusa. Fontana měla za úkol aparaturu používat, tedy testovat, a tím také propagovat. Obchodní dohoda byla výhodná pro obě strany, kapela získala na svou dobu velmi slušnou výbavu a Demusa byla také spokojená. Regenty si záhy pořídila i řada dalších československých kapel. Tahle aparatura na českých pódiích převládala až do invaze Dynacordu, který ovládl pražské beatové festivaly. Součástí výbavy byly kytara Musima a elektrické varhany Matador. Varhaníkem se stal Obermayer, saxofon už ve světovém beatu přestával hrát důležitou roli. Z komerčních a propagačních důvodů se kapela dohodla na další změně názvu, tentokrát již definitivní: Matadors.“ Legenda českého rhythm & blues byla na světě.

The Matadors se v prvním období své existence v Československu téměř rok vůbec neukázali. Zkoušeli v NDR na žitavském okrese a na poloostrově Usedom. Demusa jim pak sjednala turné po NDR – což bylo vzhledem k postoji k rocku, který u našich severovýchodních sousedů panoval, celkem komické. A nebo také o hubu. V roce 1965 byla v tuzemsku mnohem uvolněnější atmosféra než na začátku šedesátých let, a přestože měl bigbít své neustálé tradiční problémy (hluk, výtržnosti), dařilo se mu celkem dobře. Kapel rostlo jako po dešti a i když jim různí partajní kulturní pracovníci házeli klacky pod nohy, vždycky se našla nějaká možnost jak si oficiálně zahrát. V tehdejším Východním Německu byl ale bigbít z moci úřední stále zakázán. O to větší zájem o něj byl mezi mládeží. Tuzemské kapely, které v rámci nějakých recipročních družebních návštěv v NDR vystoupily – (Pra-Be, Drinkers, později Olympic) slavily s rock´n´rollem obrovské úspěchy. Oficiální propaganda byla ale neúprosná. Vladimír Mišík s Radimem Hladíkem na to vzpomínají v seriálu Bigbít: „Tam o nás vyšel takovej článek ´Beatles aus Prag´. Byli jsme seřazený na molu – pózy s kytarama, a před náma tam tancovaly takový dvě prsatý ženský. Pak tam měli fotku jak nemají vypadat mladí lidé. To byl zas článek o vlasatcích, jak je to hrozný a že německá mládež takhle nemůže a nesmí vypadat. Že je to prostě ten západní imperialismus, který se prostřednictvím dlouhejch vlasů snaží mládež získat na svou stranu. A tam byla fotka takovejch šesti chlapíků zezadu – a to byli Matadors.“

Na podzim 1965 se Jelinek rozhodl ukončit svoje hráčské působení v kapele. Dokončoval školu a zároveň se staral o organizační chod souboru, což mu ubíralo spoustu času na zkoušení. Navíc chtěl dobrovolně vstoupit do novomanželského chomoutu. A tak byl v září pětašedesátého na Kahovcův návrh povolán do zbroje jeho bývalý spoluhráč z Hells Devils bubeník Tony Black a dosavadní bicman Wilfried Jelinek se stal manažérem Matadorů. Tehdy se ustanovila základní šestka, která měla vydržet pohromadě něco přes rok: Otto Bezloja (bg), Jan „Farmer“ Obermayer (ks), Radim Hladík (lg), Vladimír Mišík (voc, harm), Karel Kahovec (rg, voc), Tony Black (ds).

Mezitím samozřejmě členové Matadors jezdili do Prahy – nikoli koncertovat, ale tak nějak se načmuchat domova. A výjimečně vpustili do plic něco západního vzduchu. V říjnu 1965 například shlédli divoké vystoupení skupiny Manfred Mann na Výstavišti, což je inspirovalo - hlavně Mišíka, který byl nadšen ze skákavého zpěváka Paula Jonese - po stránce vizuální. Nechali si na koncerty ušit tenké šedočerné roláky a když měli v NDR další vystoupení, překvapili německé fanoušky divokou show, v níž Mišík s Hladíkem skákali do výšky jako péráci. Tedy vlastně jako „Manfredův“ Paul Jones.

Repertoár, který kapela v NDR dřela, byl až na výjimky jednoznačně rhythm & bluesový. Jednalo se např. o coververze (neboli „pajcy“, jak se tehdy říkalo) skupin Yardbirds („I´m A Man“, „I´m Not Talking“), Pretty Things („Don´t Bring Me Down“, „Mama Keep Your Big Mouth Shut“), The Who („My Generation“, „I Can´t Explain“), Kinks ( „It´s Too Late“, „Milk Cow Blues“, „Where Have All The Good Time Gone“ ), Rolling Stones („Satisfaction“), Them („Gloria“) nebo Spencer Davis Group („Keep On Running“). Těmi výjimkami byly merseybeatové skladby manchesterských Hollies a liverpoolských Searchers jako např. „Good Bye My Love“ nebo písnička „Farmer John“ , podle které vznikla přezdívka pro Obermayera. Tvrdší r&b repertoár zpíval Mišík, melodické věci si vybíral hlavně Kahovec.

Když se The Matadors v dubnu 1966 poprvé ukázali českému publiku zapůsobili jako bomba. Všichni v černém, s pohybem na pódiu, precizní v instrumentaci, se skvělým výběrem repertoáru. Premiérově se představili na začátku dubna v In Clubu, kde byli dramaturgy Binny Lanney a Evžen Fiala. Hned nato si soubor zahrál v Klubu Olympik, dále v závodním klubu Tesla v Čáslavské a posléze triumfoval i ve vyprodané Lucerně v rámci koncertu nazvaného „2x10“. Lucerna pro v Praze dosud neznámou kapelu znamenala kolosální úspěch; publikum šílelo – ti Matadors, jací to úžasní chlapci! Skvěle ale matadoři vypadali i mimo pódium - Wilfried Jelinek jim nechal u Adama (pražská „haute couture“) ušít speciální zelená saka, takže kdekoliv se společně objevili, přítomné dívky šílely. Navíc Bezloja, Kahovec a Mišík byli vyhlášenými elegány. Vpád The Matadors na domácí pódia se prostě stal asi nejzásadnější událostí československého bigbítu roku 1966.

V té době Matadoři vyrukovali i se svými vlastními skladbami. Kahovec přinesl celkem jemnou písničku „Sing A Song Of Sixpence“, kterou mu anglicky otextoval Obermayer, Bezloja dodal téměř popovku „Snad jednou ti dám“ s textem Pavla Vrby. Tu zajímavější, „černější“ tvář souboru pak představoval Mišík; nejprve se blýskl r&b skladbou „Malej zvon co mám“,později připojil dvě drsárny„Don´t Bother Me“ (s textem Milana Šulce) a „Old Mother Hubbard“ (s textem Jana Obermayera). Všechny písničky se naštěstí zachovaly a to díky tomu, že byly v srpnu ´66 a v lednu ´67 nahrány ve studiu a později vyšly na deskách (SP, EP, sampler „Night Club ´67“). Kromě vlastních věcí byly na desky natočeny i skladby převzaté, mj. právě zmíněná „Farmer John“. Malou perličkou je instrumentálka „Pay Pay Twist“, v které si tak trochu pietně zahrál na bicí Wilfried Jelinek.

Co se týče koncertování – v šestašedesátém hráli samostatně Matadoři jen po klubech a sálech v Praze (od května ´66 pondělky a pátky v klubu Olympik, úterky a někdy soboty ve Sluníčku). Pokud chtěli vyjet mimo hlavní město, museli se stát součástí nějakého většího oficiálně schváleného programu, třeba estrády. V létě to třeba byly dožínky, kdy např. konferenciér používal Tonyho Blacka na různé tuše, bubnovalo se i k tanečnicím. A beatová skupina, aby příslušné publikum příliš nepopudila (jeho věkový průměr byl přece jenom vyšší než bigbít vůbec mohl unést) tak na závěr zahrála 3-4 písničky. A i to bylo na něj někdy moc. Existuje 8mm dokument z jedné takové dožínkové slavnosti v Kralovicích?Písku? v září ´66 – bohužel jsou na nich uvedeny pouze výše uvedené činnosti včetně záběrů samotné kapely, ale už nikoliv hostování zpěvačky Evy Olmerové.

Od září 1966 kapela začala stabilně vystupovat každý čtvrtek v novém klubu Sluníčko na Příkopech, který získali Šimek a Grossmann. „Matadoří“ koncertní pořad měl název „Beatová maturita“ a jednalo se regulérní vystoupení, která byla doplňována aktuálními informacemi ze světa beatu – ty podával publiku Sluníčka buď Wilfried Jelinek nebo kamarád skupiny Milan Šulc (též dramaturg Semaforu). „Maturity“ se později přeměnily na jakési portréty zahraničních skupin. Matadors nacvičili skladby vždy od jedné cizí kapely a ty pak naživo předváděli divákům. Například v průběhu prosince ´66 soubor osvětil divákům tvorbu skupin Kinks, Spencer Davis Group, Pretty Things, Small Faces a Yardbirds. Ota Bezloja se o těchto koncertech zmiňuje v seriálu Bigbít: „Čemu jsem snad ani nechtěl věřit, a to se nám stalo ne jednou, že tam třeba byli nějací Angličané, my hráli něco od Small Faces, a oni k nám pak přišli a říkali: vy to live hrajete líp než oni! Což jsem nechápal jak je to možný. A pak jsem si uvědomil, že tam (na Západě) kapely vlastně všechno koncentrovaly do studia. Prostě vyšla deska a ta se musela prodávat, muselo to bejt výborný. A občas to ani nebyly schopný tak live zahrát. Pro ně byla důležitá ta deska… A my právě proto, že jsme neměli na začátku vůbec tuhle možnost, tak jsme se koncentrovali jenom na to live. To muselo bejt perfektní – jako kdyby to byla deska. To bylo pro nás důležitý.“ Aby ne - pro kapelu něco jako rádio, nebo veřejné sdělovací prostředky, prostě neexistovaly. Proto jediný styk s publikem byl právě na živých koncertech.