Luno se uložili k zimnímu spánku, vystupovat začnou zase až v létě, takže nám zatím nezbývá než je poslouchat z rádia. Jejich studiové album Zeroth za poslech ale stojí. Veze se na příjemné poprockové vlně, kterou strhává spodní proud psychedelie.
Když dáte dohromady snad všechny žánry, které vás napadnou, zvyšujete tím šance, že se publiku zalíbíte. Tak nějak to udělali Luno – posluchač v jejich hudbě zachytí rock, electro, pop, folk i jazz, to vše obalené mlhavou produkcí, která vyvolává dojem, jako by Luno nepatřili do tohohle světa. Jenže Luno si svou „multižánrovost“ vysvětlili po svém. Není to ústupek přelétavému vkusu obecenstva ani nerozhodnost kapely. Na Luno je vidět, že chtějí zkoušet nové věci.
Deska Zeroth drží jednotný zvuk, který je příznačný pro všechny její skladby. Je s podivem, že s takovým přístupem nespadá do fádnosti. Přesto ale mezi posluchačem a kapelou stojí pomyslná clona, sklo, zkrátka nějaká překážka. Luno působí na novince odtažitě. I když zpěvačka zpívá o lásce, zní to, jako by se jí text vůbec netýkal. Při kvílivém "Let's fall in love" v singlu Zeroth se jí dá jen stěží věřit, že se opravdu zamilovat chce. Styl alba a aranže jsou skvělé, ale desce jako celku chybí přirozenost. Zeroth tak může působit strojeně.
Deska má své zajímavé momenty, které mile překvapí, třeba skladba Sizrhen, která by se dala považovat za vrchol alba (a nejen kvůli tomu, že je na něm zařazena jako poslední). Cédéčko realizuje své ambice jen v náznacích; právě v momentech, kdy posluchač slyší úžasné kytarové kudrlinky, nebo když se zpěvačka pořádně rozezpívá. Jako by Luno snili o světoborném albu, ale pak se lekli a ve svém snažení polevili.
Z alba je cítit ambice dohnat světovou scénu, vymanit se z provinčního rybníku české hudby a skočit po hlavě do věčně rozvířených vod světoznámých kapel. Luno jsou podobně melancholičtí a s hlavou v oblacích jako newyorští The Antlers, zpěvačka nemá daleko k Bat For Lashes, zvuk připomíná The xx. Album Zeroth zaujme, jenom mu chybí jasný lídr. Kapela nemusí bombardovat rádia jednou hitovkou za druhou, ale skladba, která by uvízla v hlavě, se vždycky hodí. Na Zeroth ji asi budete hledat těžko. Luno tak lehce sklouzávají do umělecké manýry, která ale není tak silná, aby vytvářela páteř cédéčka, jen ho zlehka podpírá.
Zeroth stojí za poslech. Je zajímavé, ovšem vyvstává otázka, jestli má cenu se k desce výrazněji vracet, nebo bude lepší počkat na další počin kapely? Zeroth je tak pěkným standardem, který zavání světovostí. Ale stačí to?
Matouš Hartman