Na obalu debutového cédéčka folkové skupiny Jananas vidíme ohníček a špekáčky napíchnuté na klaccích, tím ale pro kapelu práce s obvyklými folk & country proprietami končí. Trojice vedená herečkou Janou Infeldovou je ve své tvorbě zcela ukotvena ve světě města, netíhne ale k rozervaným urbánním kontemplacím, ale k ironickému popisu života pražských třicátníků, kteří jsou tak trochu frikulíni, tak trochu
metrosexuálové, tak trochu "dělají do médií" a volný čas samozřejmě tráví odpovídajícím způsobem.
"Říká, že dáme jen mojito a doufá / že by snad moh i to / že ho po tom mojitu pozvu k sobě do bytu / a po stelle do postele," zpívá Infeldová v úvodu písně Raut. Jako zpěvačka dokonale využívá svůj komediální
talent, jako textařka (ve spolupráci s kytaristou Janem Vávrou) dokáže chrlit neuvěřitelné gejzíry užvaněnosti špikované stovkami vtípků, narážek a vnitřních rýmů. Na večírku by vám patrně vykecala díru do hlavy.
Nadžánrový obsah i podání písní
Folkoví puristé by se Jananasu mohli zříci. Infeldová a spol. si totiž žánr, ke kterému se hlásí, vykládají zcela po svém. Hudební doprovod tvořený odpíchnutými rytmy kytary a baskytary (Jaromír Fulnek) folkový - alespoň co do tohoto instrumentáře - rozhodně je, kluby a festivaly, ve kterých Jananas hraje, jakbysmet, dojem nekazí ani vydavatel debutového CD (Indies Scope). Obsah a podání písní jsou ale nadžánrové. Kdyby se Infeldová nechala doprovázet třeba lehkými funkovými rytmy ve stylu Navigators nebo dejme tomu syntezátorovým popem, kroutili by se její slovní hadi víceméně stejně a svými tématy by také nebyli nijak mimo: vesnice bez signálu GPS, noční provinilé vyjídání ledničky, spam a zálohovaná láhev coby erotické metafory... Úcta k zásadám a k šedinám klasiků folkového žánru? Ani na vteřinu, což je třeba vyzvednout jako zřídka vídané plus: generace "předrevolučních" písničkářů si, zčásti právem, drží své nesestřelitelné pozice, "mladé" folkové kapely jsou zase téměř bez výjimky sterilně krasodušské, šprtské a zaměnitelné. Třináct písní
(deset "pořádných" a tři miniaturky), které se na albu ocitly, představují tu nadčasovější polohu kapely - dobová čísla o televizní rosničce Taťáně Míkové a o děsivé české kinematografii chybí. Dlouhý výčet filmů ale milovníkům vtipných zhudebněných seznamů vynahradí píseň Pražské jaro: "chci Nováka, Wagnera i Bartóka / od PKF i FOK." Dlouhohrající album plné nepřerušovaného toku vtipů může být pro někoho vyloženě únavným poslechem, pravda ale je, že když se Jana Infeldová pouští do popisu hořkosti ženského údělu (Dokonalá) či do abstraktnějších úvah bez snížení frekvence slovních hříček (Zapatama), ztrácí CD tah. Mnohem lépe jí totiž jde pozorovat svět mužů. Píseň o panu Vlastimilovi, který se v osmdesáti letech poprvé rozvádí a plánuje, že "bude hustej jako křoví", či o důsledném metrosexuálovi žijícím ve stylu Mládkových Zkratek patří k vrcholům.
Co si tedy s Jananasem počít? Ze všeho nejvíc mi připomínají talkshow s nepřehlédnutelnou moderátorkou, která má v rukávu vždy nějaký ten bonmot. Třeba Banánové rybičky s Halinou Pavlowskou.
Autor je hudební publicista
(PETR FERENC)
www.lidovky.cz
CZK
EUR
USD