Dva podruhé
Na svém prvním albu Fonók z roku 2008 nabídlo východočeské manželské duo Dva (Bára a Honza Kratochvílovi) své představy o „folklóru neexistujících národů“. Na důvěryhodné mystifikaci jsem tehdy oceňoval především to, jak bravurně oba protagonisté dokázali napodobit existující jazyky a jak hravě dokázali celou desku vystavět (včetně obalu a textů v bookletu). Na bíle laděný Fonók nyní navazuje temná dvojka s názvem Hu. Koncept „popu z neexistujících rádií“ mě jako posluchače láká o něco méně a i pro oba muzikanty šlo možná o úkol obtížnější, abstraktnější (záchytné body v podobě konkrétních původních jazyků chyběly). To, že mě album – postavené tentokrát o něco více na tanečních rytmech – už tolik neuchvátilo, je dáno jednak zmíněným méně uchopitelným konceptem a jednak tím, že napodruhé už originální hudba Dvou není tak překvapivá jako před dvěma či třemi lety. To však nic nemění na tom, že Dva zůstávají možná nejvýraznějším českým představitelem žánru, který je ve světě na vzestupu a který domácí publikum teprve začíná objevovat: fúze folku s elektronickou hudbou, etnickými prvky a – řekněme – divadelním přístupem k tvorbě. Samozřejmostí je vysoká úroveň bookletu, rozloženého tentokrát na samostatné kartičky či pohlednice s texty písní (opět s překlady z vymyšlených jazyků do angličtiny a češtiny, například: „Můj klavírek hraje tóny nadzvukovou rychlostí. / Ten tón musím zahrát později, než ho uslyším“), s Bářinými obrázky i úžasnými vtipy (hlášku „Budapest skeleti“ ocení každý, kdo pravidelně jezdí vlakem). Mimochodem ty obrázky jsou jak abstraktní, tak velmi konkrétní. Podobně jako hudba Dvou.
Milan Tesař