Auťáček Traband smutně a krásně brázdí srdeční krajinu

Jonášové si možná vzpomenou na vystoupení rychlopalné dechovky Traband na srazu v listopadu roku 2001. Jarda Svoboda hrál na akordeon, Jana Modráčková na trubku, Robert Škarda na tubu, Petr Vizina bubnoval, punkový banjista Evžen Kredenc tančil a na saxofon se na chvíli přidal Vladimír Javorský. Jejich tehdejší CD se příznačně jmenovalo Kolotoč (Black Point, 2000). O rok později navíc s Jakubem Schmidtem na baskřídlovku ještě zrychlili na albu Road Movie a vůbec nejrychleji si to metli za další dvě léta na desce Hyjé!, k čemuž je poháněl staronový bubeník Václav Pohl a snad i přechod ke značce Indies. Všichni jmenovaní plus další hosté to ještě jednou rozbalili na živém albu Traband 10 let na cestě v roce 2005, ale pak se cosi stalo.
Když se opět po dvou letech objevilo CD Přítel člověka, zůstalo z punkové dechovky trio se Svobodovým harmoniem, Pohlovými bicími a kytarou i trumpetou Jany Modráčkové. Na nové Jardovy písničky už se nedalo divoce tancovat, o to víc stálo za to je pozorně poslouchat. Milovaný syn, Jdu krajinou, Havrani či Vlaštovky byly krásné věci.
Nyní přijíždí Traband znovu. K triu z Přítele člověka se sice znovu přidal Robert Škarda, ale jinak tenhle auťáček dál brázdí srdeční krajinu, jak si předepisuje v krátkém textu na bookletu, který si kromě hudby i textů tradičně udělal Jarda Svoboda sám. V úvodní skladbě vyrážejí Indiáni ve městě "v silných vozech zabíjet nudu", v závěrečné Nad Koločavou naopak dobrý pastýř na úbočí kopců zdraví z míst, "kde není signál". Takže se plní v Indiánech vyslovené zpěvákovo přání, "abych vylomil mříže z týhle pozlacený klece" civilizace a "někde vysoko v horách našel starce, který hlídá oheň a vypráví příběhy". Deset takových příběhů nebo aspoň obrázků (ne nadarmo Jarda Svoboda vystudoval výtvarnou výchovu) slyšíme ve zbývajících písních. Hudebně jsou chvíli rockově ostré (kapele s kytarami pomáhá zvukový mistr Ondřej Ježek), vzápětí jemné jak pavučina. Zpívá hlavně Jarda, občas mu odpovídá Jana, nyní Kaplanová.
Hned po Indiánech zní v Pálíš, doutnáš, nehoříš foukací harmonika jak od Dylana, ale podle textu myslel autor spíš na Neila Younga nebo Kurta Cobaina. První slova "raději shořet než vydoutnat" napsal do písně Hey Hey, My My, druhý je ale blbě pochopil a zastřelil se. Následuje citlivá V oku dravce střídaná drsnou informací, že co se v mládí naučíš, je ve stáří na… A zase kontrapunkt krátké náladovky Bez tíže s osudovými Kantorovými varhanami, jemné Zasněžené s Obešel jsem horu, jež je ze stejného rodu jako V jejích šlépějích z předchozí desky. Po Krajině v obrazech (co jsem říkal o obrázcích?) zbývají tři nejsilnější kousky alba. Název Zlá (sky) se vysvětluje v závěru: "Zlá zlá zlá, z lásky k tobě". Za tímto příběhem o lásce "co šla kolem a minula tvůj dům" přijde složitější milostný příběh Kalná řeka. Už názvem připomíná zásadní skladbu Bruce Springsteena The River: Svobodově Magdě je stejně jako Springsteenově hrdince Mary sedmnáct, český písničkář však lásku vzniklou dole u řeky vyřešil jinak. Na rozdíl od amerického rockera si mohl vzít na pomoc povodně z léta devadesát sedm (z toho víme, že love story se odehrála na Moravě…).
A pak už jen výše zmíněná Nad Koločavou a smutná a krásná deska končí. Co na ní Jarda Svoboda  zpívá, opravdu pálí, žádné vydoutnání Trabandu nehrozí. Svobodův auťáček jede dál, řečeno znovu s Neilem Youngem "nevadí, že s prázdným náklaďákem, hlavně že znovu na cestě". Celé se to velmi přesně jmenuje Domasa. Ještě by se dalo říct "do živého".

Milan Zeibert