Sestru Ivy Bittové Idu to vždy táhlo k zemitější poloze, dané i jejím daleko „bluesovějším“ hlasem – a blues je na celém albu všudypřítomné, stejně jako dravý jazz – to je především díky klavíru Ondreje Krajňáka, a hlavně skladbám Desideria Duždy. Ten si s Idou Kelarovou i v řadě písniček zazpívá, pochvalu zaslouží ale celá její kapela Jazz Famelija. Pochvalu zaslouží i proto, že přestože je album točené ve studiu, grády má jako prvotřídní živá nahrávka. Díky tomu ještě více vynikne bezševné spojení romského folkloru, resp. jeho variací a vlivů s jazzem. A mluvit o zpěvu samotné Idy Kelarové? O tom, jak je procítěný, vášnivý, hluboký? To je snad v jejím případě samozřejmostí. A píše-li v bookletě, že zpívá o věcech, o kterých nedokáže mluvit, a dodává, „Zpívám, abych neplakala,“ věřmě jí to. Nejsou to hezká slovíčka, ale vyznání.

Zlatý hřeb: například Duj džeňura
Zní to: jako romský jazz

Josef Rauvolf

Body:  6/7

http://www.muzikus.cz/recenze/Ida-Kelarova-Aven-bachtale~12~duben~2010/