Já to musím říct. Musím to říct hned. Ruce se mi potí, těkám očima zleva doprava, drbu se za uchem… já to prostě musím říct hned teď! „I N S A N Y Y A“ má naprosto famózní zvuk, je pevná v basech, precizní v detailech a celkově parádně vyvážená. Nekonají se žádné roztřepené konečky vlasů ve výškách ani vlnící se špek v basech. Všechno je, jak má být a jak mi to nejvíc sedí. No a mimo skvělé ukázky zvukařiny je „Insanyya“ taky výbornou demonstrací muzikantské vyhranosti. Fakt.

Viděl jsem je naživo a není to ani moc dlouho. Hudba jo, ale ta samotná performance na pódiu, to mě nebralo. Ono je to ale přesné, protože podobně působí také aktuální deska, ze které se hrálo ponejvíc. Album totiž tvoří skvělá muzika, která má asi jen jeden zásadní problém. Působí naprosto studiově, a tím i neživě. Úplně v ní postrádám lidštější kontakt s muzikantem nebo aspoň skutečnou atmosféru zemí, ke kterým se obrací pro inspiraci. Takže nehledě na to, jak moc se mi líbí jednotlivé skladby (a líbí se mi fakt hodně), nikdy mezi námi nevzplanou skutečné emoce. Že bychom narazili na odvrácenou tvář vymazleného studiového zvuku?

    "Nikde nic nekulhá, nepřepadává, zbývá jen profesionální výkon, přehled a talent."

Jak z toho ven. Tak asi zapomeneme na zvuk i celkový dojem a vrhneme se šipkou mezi jednotlivé skladby. Pokud jde o často problematické propojení světa folklóru a elektroniky, fungují Al-Yaman příkladně. Jejich skvělá forma však nepolevuje ani  v rockovějších kompozicích, nabušených elektrickou kytarou nebo basou. Hlavně díky skvělé práci se samply působí deska instrumentálně mnohem košatěji, než ve skutečnosti je. Práce perkusí je samozřejmě znát, didgeridoo si taky odbývá svoje, ale skutečnou cizokrajnou bohatost dohánějí přeci jen ty samply. Ty se totiž zhostily nejen role tanečního burcovače (skladba „Karmelulu“), ale také exotického iluzionisty („Si-raa“) nebo dokonce koncentrovaného orchestříku („Insanyya“).

Když tak přemýšlím nad zmiňovaným instantním orchestrem, uvědomuji si, že tak decentně a přitom působivě jsem v našich končinách podobné samply snad ještě využívat neslyšel. Hned úvodní skladba díky nim získává neochvějný základ pro další taneční rejdy, ale vůbec nejlépe zapadly orchestrace do čtyřky „Insanyya“. Vzniklý „james bond efekt“ nemá chybu. Je nejprve dramatický, ale jakmile vypukne akce, vše se otevírá ve skvělé souhře jednotlivých instrumentů a taneční soundtrack pro nesmrtelného agenta může začít.

    SOUND: Vše bylo řečeno. Pro většinu smrtelníků je to zvuk zralý na 10/10!

Abych ale nezapomněl, mimo příjemných doteků reggae a dub music (píseň „Omnia“) nám stále zbývá zmiňovaný přesah rockový. Přesáhněme tedy za polovinu desky, kde už se na nás třepe dvojice „Samra“ a hlavně „Saraab“. Hlavně druhá jmenovaná ční právem nad celý zbytek desky. Spojuje v sobě všechno, působivé samply, elektrikou dopované struny, tradiční prvky pouštní muziky a samozřejmě i fantastický zpěv Ashwaq. Skoro jako Chemical Brothers („Galvanize“) s výraznější kytarou a zpěvem. Rozhodně nejkvalitnější domácí pokus o taneční world music za dlouhou dobu. Nikde nic nekulhá, nepřepadává, zbývá jen profesionální výkon, přehled a talent. Dokonce i nasazení „kecálka“ Turnera Harissona v devítce zafungovalo jako vydařený bonus!

Tak, to by bylo, aspoň myslím. Trochu jsme se zadrhli v úvodu, ale k hudbě jsme se nakonec dostali. Al-Yaman rozhodně vědí, jak jít s dobou a přitom zbytečně nepodléhat laciným příležitostem. Tato „dospělácká zdrženlivost“ je sice stojí nějaké body na tanečním parketu, ale získává jich mnoho tam, kde jde v první řadě o poslech kvalitní muziky. No a zvuk, co s ním. Zatímco koncert umřel na zvuk hodně pokažený, desku trápí naopak zvuk dokonale studiový. Příště bych zkusil vyrazit s mikrofonem ze studia někam ven, třeba do sluneční výhně!

Music:pioneer 

http://www.music-pioneer.net/index.php?option=com_content&task=view&id=717&Itemid=38