Muž je rum

Oldřich Janota, který letos oslavil šedesátku, je zvláštním zjevením na české písničkářské scéně. Folkaři ho mezi sebe moc neberou, na to je příliš velkým experimentátorem, milovníci alternativní hudby jihnou při vzpomínce na jeho "skupinová" období, osazenstvo čajoven oceňuje jeho spolupráci s Irenou a Vojtěchem Havlovými - a kdo má uši, miluje alespoň jednu dvě písně tohoto "barda ticha". Na albu Ztracený ve světě nedávno vyšly coververze Janotových písní, následně písničkář vydal po dlouhé době první studiovou novinku s názvem Ora pro nobis.

Je to událost. Janotových alb doposud nevyšlo mnoho, často se jedná o obskurní vydavatelské počiny či vykopávky archiválií. Poslední řadové album Sešité je z roku 1996. Od té doby se objevil jen Podzimní král, a to v roce 2000 jako příloha časopisu Stereo a Video, a dvě dvojalba shrnující nahrávky, které Janota pořídil se skupinou Mozart K a v triu s experimentálními kytaristy Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem.

Ztracený v "překladu"

Pouštět se do janotovských coververzí je oříšek. Zpěvákův tichý projev, měkká, melancholická barva hlasu a úsporný kytarový doprovod jsou natolik křehké, že příliš aranžérského "násilí" může mít fatální důsledky. Díky kouzlu autorského podání si Janota ustojí i lehkou banalitu (které v jeho tvorbě ostatně nenajdeme mnoho), o to se ale v případě kolekce coververzí nedá opřít.

Na Ztraceném ve světě žádná posluchačská bomba nevybuchne, přesto leckdo z hudebníků dokázal spojit Janotovu poetiku se svou vlastní. Nejlépe si s originálem poradila Jablkoň, jejíž podání titulní písně alba s čvachtáním hi-hatky a kostrbatým sborem se rozvíjí právě tak pomalu jako životní příběh v textu. Se ctí obstojí i Traband. Milostná Jsi můj druhý břeh svou úpěnlivostí frontmanovi Jardovi Svobodovi bezvadně sedne, harmonium připomene dobu, kdy stejný nástroj zahušťoval zvuk souboru Mozart K.

Z těch, kdo k písním přistoupili experimentálněji, si zaslouží jmenovat Cimbálová muzika Stanislava Gabriela. Jejich verze Prvničky dává vyniknout nepatetické moravské zpěvnosti, zralý přednes textu je v rámci alba, kde se často příliš tlačí na pilu, osvěžující.

Smutnými "ozdobami" alba jsou naopak tzv. "současní písničkáři a folkové skupiny", z jejichž projevu je cítit především nezralost a neujasněné směřování. Tím písně, byť třeba nápaditě zaranžované, trpí. Žamboši, Jarrett a Minach jsou vzájemně zaměnitelní a díky zbytečně přepjatému hlasovému projevu působí v janotovském světě jako sloni v porcelánu. Nejhůř ze všech dopadla Bitva na Tursku v podání Maracy, tělesa mísícího rock, folk a world music, které se rozhodlo, že do písně dostane vše. Dva zpěvy, dětská recitace, tvrdý beglajt - a z jedné z nejmrazivějších janotovek je teatrální eintopf.

.......... pokračování o novém albu zde:  http://hn.ihned.cz/c1-39407100-muz-je-rum

Petr Ferenc