V úvodu budiž řečeno, že pro Janotův příklad lze bezezbytku variovat známé úsloví týkající se Dylana: Nobody sings Dylan like Dylan. Ano, nikdo nezazpívá Janotu tak jako Janota sám. Na druhou stranu je třeba velmi ocenit čin vydavatelství Indies Scope, které se rozhodlo vzdát tomuto "utajenému géniovi" hned několika žánrů poctu. A pochválit i všechny zúčastněné, že do Janotovými fanoušky jistě ostře sledovaného experimentu šli.

Je potěšitelné, že naprostá většina ze sedmnácti nahrávek se povedla: přinesla alespoň trochu jiný pohled na tu kterou píseň (což je základním předpokladem dobré coververze), zároveň ale udržela - téměř ve všech případech - to, co je na Janotových písních podstatné, totiž zvláštní atmosféru a náhled na svět.

Výhrady tak jsou víceméně dílčí. Působí kupříkladu rušivě až příliš moravský pěvecký akcent Jana Žambocha v jinak moc hezky zpracované skladbě Země Nikoho, s podstatou se míjí metalová kytara ve druhé části Fetišisty v podání Tomáše Kočka a Orchestru a ani Oldřich Krejčoves (projekt Okrej) v písni 24 hodin volného času nepřesvědčuje, že by byl bůhvíjakým Janotovým fanouškem.

Kupodivu hned v několika položkách alba nelze říci křivého slova vůči hudebním úpravám, nepřípadný ale bývá zpěv, na Janotu až příliš patetický (Hanka Skřivánková z kapely Jarret ve Zvláštních ptáčcích, Petr Hudec z projektu Hukl v Kácení akátu nebo Martin E. Kyšperský z Květů ve Žlutém kopci).

Jediným opravdovým průšvihem alba, nahrávkou, která se na něm neměla objevit, je Bitva na Tursku od jinak mimořádně zajímavé a ve vlastní tvorbě zcela akceptovatelné skupiny Maraca. Vybrala si z Janotovy dílny snad vůbec nejkřehčí, nejcituplnější píseň a aranžérskými, rytmickými i výrazovými experimenty z ní udělala spíš parodii. Velká škoda.

Na opačném kvalitativním pólu stojí jednoznačně úvodní Ztracený ve světě v podání Jablkoně, skvěle pojaté Čekání cellového dua Tara fuki, doslova za srdce chytne průzračná Prvnička ve verzi Cimbálové muziky Stanislava Gabriela (zde najednou moravský přízvuk nevadí - píseň zní, jako by ji pro moravskou cimbálovku Janota snad přímo napsal).

A vynikajícím způsobem je vystavěno finále celého alba. Nejprve Místní blázen v úchvatném typicky "etno-nářezovém" pojetí Čankišou a vzápětí zlom k nejkomornější a "nejstylovější" nahrávce, nádherné baladě Sedm havranů v sólovém podání Tomáše Kočka a jeho akustické kytary.

Ondřej Bézr
Hodnocení iDNES.cz: 80 %

http://kultura.idnes.cz/kolegove-skladaji-poctu-utajenemu-geniovi-oldrichu-janotovi-ptz-/hudba.asp?c=A090901_170608_hudba_ob