Jarret dozrál do absolutní přesvědčivosti

Folkrocková kapela Jarret vydává desky v dlouhých, čtyř až pětiletých intervalech. Toto čekání však svým fanouškům bohatě vynahrazuje, neboť každá nahrávka je oproti té předešlé o poznání kvalitnější. Unikat předčil Hic Non Sunt Leones a aktuální Vztahem zapni je zase o skok dál. Především ve větší pestrosti a barevnosti. Nové album hraje všemi barvami. Vychází z folkové melodiky, kterou obohacuje rockovou rytmikou a jazzovou hravostí. Přesahy však směřují i k irské hudbě či vkusnému popu. Každá z třinácti zastoupených skladeb má trochu jinou atmosféru, ale stále je to ten poetický Jarret s nápaditými aranžemi, bezchybnými instrumentálními výkony a nezaměnitelnými vokály. Desku otevírá ve středním tempu ubíhající píseň Vidět Everest, kterou střídá náladotvorná skoro instrumentálka Emocuc. Zvonivé kytary zdobí pomalejší Zvěrokruh, jazzová rozvolněnost je typická pro skladbu Co se děje v seně, v níž náladu dotvářejí i střídmé saxofony. Ke břehům Irska míří Hajej, sedm skvěle sladěných vokalistů utváří písničku Vypočítaná. Většina písní se ubírá ve středním folkrockovém tempu, ale formace umí i řádně přitvrdit (Zrána) či se položit do pomalejší polohy (lahůdkově vygradovaná Spustil se). K dalším vrcholům pak patří K svátku nebo Sto kroků samoty. Poetické texty se opírají především o pocity a stavy lidské duše. Ústředním motivem je osamění a s tím související hledání blízkého člověka, umění odpouštět, podívat se i nepříjemné pravdě do očí či vyrovnat se se ztrátou. Nebývají veselé, ale neztrácejí pozitivní přístup. „Jsi sám a houby s tím naděláš. Snad bude líp, snad se nakonec vyčasí …“ Poznávacím znamením kapely je velice emotivní a čistý zpěv Hanky Skřivánkové. Stejně výrazný je ale i hlas Honzy Nohy, jejich duety oslovují srdce. Na výsledném zvuku alba je hodně patrný přínos producenta Martina Ledviny, který již k modernímu výrazu dopomohl třeba Lence Dusilové. V případě absolutně přesvědčivého Jarretu se mu to podařilo také.

Autor: Karel Souček