Je to s podivem, ale tato brněnská banda mě vlastně provází od prvního dne, kdy jsem zjistil, že existuje vydavatelství Indies. Skutečně je to s podivem, protože jsem jejich neposednému a často hodně divokému alternativnímu rocku vlastně nikdy nepřišel úplně na chuť. Přesto dnes poslouchám jejich už třetí desku a zkouším, jestli to nevyjde tentokrát. Navrhuji tedy zahodit všechna zbytečná závaží a vrhnout se znovu do víru osobitého rockového „zmítání se ve vlnách“.

Aniž bych to nějak více plánoval, povedlo se mi nové album BST definovat hned v úvodu. Při jeho poslechu si skutečně připadám jako na vlnách, které se mnou jednou ladně houpají, ale jindy zase smýkají od útesu k útesu a já přitom ani nelapám po dechu – prostě jsem se rozhodl nadechnout až album dozní, až dáme „světlu dobrou noc“. Nevím přesně, jestli udělali tak výrazný krok „jinam“ členové kapely (neodvažuji se tvrdit, kterým směrem), nebo jsem zase o kousíček dospěl já. Zatím poslední deska Budoáru mě však najednou fascinuje, baví, napíná i uklidňuje zároveň.

Stane se to během desky snad stokrát. Nastane kratičký melodický mír a vzápětí se mnou třese zajíkavý zpěv, zběsilé housle, a když je potřeba, roztančí scénu ještě důmyslně dávkované bicí. To vše za mateřského dohledu citlivých melodií a tradičně civilních, ale provokativně rozervaných textů. Pořád je to stoprocentní Budoár, ale oproti minulým deskám je o něco vstřícnější a plody jeho práce mnohem celistvější. Zatímco starší skladby byly často doslova rozcupovány na drobné melodické střípky, tváří se novinka mnohem kompaktněji a ... ano, poslouchatelněji.

Nebylo by těžké vypíchnout okamžitě nejsilnější momenty desky, ale protože nehodlám recenzi opravovat každý týden podle toho, jak se mi jednotlivé skladby rozehrávají v srdci, omezím tuto pasáž na jednoduché zrcadlo některých skladeb, které si zaslouží být slyšeny se zvláštní pozorností. Začněme nečekaně třeba od jedničky, skladby „Zázvor“. Začínáme zlehka, drncavé kytary jen tak poskakují po parketu, ale jejich klid brzy skončí. S refrénem totiž nastupuje na scénu mnohem říznější tvář BST. Děvčata však náhle velí STOP a zvou nás do „Hrozinkového pokoje“. Ten je spolu se skladbou „Říká se o mně“ rozhodně nejsmutnějším místečkem na desce. Do odlehčeného rockování tak během ní vstupuje nečekaně jemný zpěv. A hop až na čtyřku. V sedle této koncertní jistoty strávíme následující 3 minuty plné kontrastů, dynamiky a energie. Ostré střety klidných vybrnkávaných slok s říznými refrény zvedají chloupky do pozoru a tělu se chce skákat – i přes to, že mu nohy svázaly „provázky úhořů“... Ale i s tímto milým handicapem rychle doskáčeme k hračičce jménem „Jitrocel“. Nejlepší je na ní asi text, ale některé vokální výkruty či rytmická překvapení způsobí, že se z načrtnuté balady stane během okamžiku docela odvážná pařba.

Áááále, to je mi ale „Šituáce“. Tváří se skoro jako nějaký úvod cimbálové muziky, ale nakonec je to zase pravý Budoár, hravý, živý a nevypočitatelný. Spousta zvuků, které se mi prostě nechce pitvat, tvoří v této skladbě nádherné pohádkové kulisy, před kterými se však odehrává spíše maličká lechtivá tragédie. No a skrze opilý tunel plný kytary, baskytary a sekundujících bicích doputujeme zdárně až ke kalbičce (díky Neočekávaný dýchánku) „Kam zase odlétá“. Jako poslední slaměný vojáček v poli stojí tato skladba na konci desky a tvrdohlavě odolává mojí tvrdé hlavě. Horská dráha by vedle ní vypadala jako jízda po dálnici.

V podstatě je to ale malý zázrak, protože Budoár nahrál desku, která mi až na poslední políčko sedí. Na cestě se tentokrát nepovalují žádné rezavé hřebíky a deska tak ani po dlouhodobém užívání neškrábe v krku, ba naopak, hladí jako med. Každým poslechem nacházím v mozaice zvuků a melodií nové hvězdičky, nové bonbóny a nezřídka i nějaký ten špekový knedlík. Je to zázrak, protože tohle všechno baštím a je mi úplně dobře.

http://www.music-pioneer.net/index.php?option=com_content&task=view&id=271&Itemid=38