Traband o vině a odpuštění

Traband, jedna z nejpopulárnějších českých kapel nalézajících se mimo hlavní proud domácí pop-rock-music, uzavřel v roce 2005 koncertními CD a DVD nosiči první dekádu své dráhy. Pak se parta kolem talentovaného písničkáře Jaroslava Svobody na rok odmlčela, aby se letos v červnu na scéně zjevila opět - nyní ve výrazně zredukované, "trojbandové" sestavě a s novým albem Přítel člověka (vyd. Indies Scope Records). Rocková dechovka je ta tam, přesto (nebo snad právě proto?) si většina z třinácti nových písniček před pár lety bezmála undergroundového seskupení zaslouží pozornost.

Traband se před zmíněnou přestávkou stal skoro masovou záležitostí. Vyprodané koncerty, řada ocenění (včetně Anděla v kategorii world music), ale například i sborník komiksů na motivy textů kapely - pro řadu tvůrců by šlo o signál k zapouzdření se a k úsilí vytěžit z úspěšného vzorce maximum. Ne tak pro Svobodu, ten se naopak obrátil kamsi ke svým začátkům a s kolegy připravil album spíše komorní, pro povrchnějšího fanouška Trabandu možná i obtížně stravitelné. Z původní sestavy skupiny zůstali "ve hře" už jen kapelník, trumpetistka Jana Modráčková a bubeník Václav Pohl. Sám zpěvák si proto ke kytaře přibral ještě baskytaru, cimbál a hlavně působivé harmonium, a snad z úsporných důvodů si vypomohl též "ústní rytmikou" a beatboxingem (hostující Jaro Cossiga). Ruku v ruce se zklidnělým soundem kráčí náměty a texty písní. Příběhy více či méně smyšlených hrdinů z žižkovské pavlače, námořnické knajpy nebo z cirkusového šapitó vystřídala sebereflexe a konfese. Naštěstí je Svobodova kreativita na poněkud vyšším stupni než v případě některých mladých křesťanských písničkářek; i tak intimní téma, jakým je víra, dokáže lídr Trabandu podat poněkud jinak, než bývá zvykem: "Tak to mám rád, když ty jsi nahoře a já pod tebou," dráždí v úvodní písni alba.

Paradoxem je, že přes veškerou velmi sympatickou snahu o osobní zpověď vyznívají nejpřesvědčivěji skladby reflektující silná společenská témata. Spíše než Tichý muž, portrét donkichotského idealisty uprostřed "spokojeného" národa (s vtipně vloženou rapovou pasáží), je to daleko promyšlenější Partyzán, přemítající o vypořádání se s vlastní minulostí. Partyzány jsou ve Svobodově písní ti s "černobílou vizí světa, Rychlými šípy, seznamy agentů a jedem na krysy," kteří stále bojují, "i když už válka dávno skončila." Autor na ně pohlíží mírně útrpně, současně však tuší, že jejich dnes trochu anachronická zaťatost má hlubší souvislosti: "Viny neodpuštěný, viny neodčiněný / jsou špatnou setbou v týhle zemi..."

Šesté album Trabandu, působícího stále více jako Svobodův doprovodný orchestřík, je odvážným vykročením z cesty, z níž by většina dobrovolně nikdy nesešla. Pravda, pár písniček působí jako vata, některé texty ve snaze o co nejpřesnější vyjádření poněkud "drhnou", ale to jsou jen dílčí výhrady. V zásadě platí, že Traband opět nezůstal za očekáváním.

  Milan Šefl

http://www.rozhlas.cz/kultura/hudba/_zprava/373228?sector=13