Dvojí folklór, hudba "železo" a měkká peřina

Dvojí folklór, hudba "železo" a měkká peřina

Desítky let dělí dvě nová alba souboru Hradišťan, která se objevila na českém trhu. Supraphonská reedice nahrávek z let 1962 až 1972 připomíná éru primáše Jaroslava Václava Staňka a cimbalisty Jaroslava Čecha. Indies Records vydali aktuální koncertní repertoár Hradišťanu vedeného Jiřím Pavlicou.
Kdyby se hudba dala zvážit, ukazovalo by vahadlo u obou nahrávek přibližně stejně, ačkoliv "starý" Hradišťan je koncentrovaným kilem poctivého železa a ten dnešní kilem peří v měkké duchně. Proměna repertoáru i způsobu interpretace je zásadní. Pavlica postupně nahrazoval lidové písně jihovýchodní Moravy vlastními variacemi tradiční hudby a někdejší "cimbálovku" přetvořil v kultivovaný komorní orchestr slastného zvuku. Směřoval k tomu od chvíle, kdy v roce 1975 jako jedenadvacetiletý do Hradišťanu přišel. Už jeho první alba s Hradišťanem - Byla vojna u Slavkova a Zbojné písně moravské - byla tematická a instrumentální zpracování dokresluje příběhy jako filmová hudba.
Hraje-li dnes někdo lidovou hudbu, nemusí být prostým člověkem v galoších, který pouze interpretuje z generace na generaci tradované písně. Pod vlivem mediálního světa a otevřenosti venkova to není ani možné. Folklorismus je dnes v rukou vzdělaných lidí z měst, kteří původní lidovou hudbu znovu interpretují. Právě tak dosahují autentičnosti. Ta závisí spíš na síle osobního vkladu muzikanta než na nějaké zromantizované iluzi o hudbě minulosti. Například Pavlica studoval hudební vědu i skladbu a Hradišťan je mu "laboratoří", v níž třídí a sumarizuje své poznatky o historii a tvoření hudby.
Ani Staňkův Hradišťan nebyl "plebejskou" kapelou. Staněk pracoval jako jevištní výtvarník ve Slováckém divadle, cimbalista Čech i spoluzakladatel souboru Otakar Horký vystudovali univerzitu. "Pěstujeme lidovou uměleckou tvorbu a tu by měl řídit umělecký vedoucí a ne strýcové...," napsal v budovatelském tónu Staněk.
Staňkův Hradišťan založený v roce 1950 v Uherském Hradišti patřil k moravské špičce. Koncentrovali se v něm nejlepší muzikanti a zpěváci. V politicky tuhých padesátých letech vyjížděl reprezentovat "socialistickou kulturu" na Západ, pro běžné smrtelníky uzavřený železnou oponou. V roce 1952 Staněk dokonce převzal cenu Klementa Gottwalda, později se stal "obětí" režimu. Od roku 1975 nesměl vést Hradišťan, tři roky poté jako pětapadesátiletý umírá.
Po Staňkově Hradišťanu zůstalo jediné původní album z roku 1972. Nynější reedici doplňují zvukově mlžnější nahrávky z malé desky vydané o deset let dříve. Ovšem zvuk alba je nebývale současný. Jako by Staněk nahrávku právě přinesl ze studia. Podstatnější je až fyzická pronikavost interpretace lidových písní. "Železo" hudby nekompromisně naráží do posluchače a probouzí skrývané city. Hudba, říká se tu nepřímo, musí bolet, aby byla hudbou.
Současný Hradišťan nebolí. Pavlica nabízí vláčnou a vlídnou zvukovou "peřinu" jako airbag proti nárazům světa. Je to mise dobré vůle, nika, v níž se lze ukrýt před nepohodou. Koncertní nahrávka působí harmonicky vřele a přívětivě, spojení ideálu absolutního dobra i krásy. Pavlicovo přesvědčení nedestruovat kladné hodnoty je pevné. Přes zvukovou plasticitu a dokonalou interpretaci (přitom jde o živý záznam!) jeho hudba už méně odráží zápas o tyto hodnoty. Pouze je "konstatuje", nestaví protiklady. Připomíná nejvyšší formu popmusic, Madonnu, která nesmí posluchače vyplašit.

 http://ihned.cz/c3-19557810-000000_d-dvoji-folklor-hudba-zelezo-a-mekka-perina