will be available in english soon... Czech translation follows
Tak Indies už zase ve svých materiálech někoho přirovnávají k legendárním Čp. 8. Zatímco loni s Hromosvodem to moc nevyšlo (podobné rysy v hudbě těchto dvou kapel stále marně hledám), u Noi přece jen přihořívá. Nicméně ani v tomto případě byste si kapely neměli splést. Zatímco předčasně zesnulý Jára Ježek vkládal ponurost do svého rozervaného pěveckého-nepěveckého projevu, uhlazenější Noi k témuž využívají kombinaci poetických textů a táhlých tónů violoncella a flétny. Že jsou zajímavým jevem nejen na pražské folkové scéně, dokázali Noi už na svém předchozím CD Paranoia o metanoia/Ai confini della selva oscura, které vzniklo slepením dvou demonahrávek. Opravdový debut, vydaný u oficiálního vydavatelství, však máme před sebou až nyní. I když na zmíněných demech nechyběly vynikající písně (Ty a já, Noční zahrada, Sníh na poli), kapela se rozhodla zařadit na nové album samé dosud nevydané skladby. CD vznikalo poměrně dlouho (nahrávalo se od května 2003 do listopadu 2004) a i když netuším, kolik čistého času jeho natáčení Noi věnovali, je vidět (a slyšet), že si dali záležet na každém detailu. V úvodu článku jsem zmínil dva nástroje, které jsou pro hudbu Noi určující: flétnu Pavla Križovenského a violoncello Honzy Skleničky. Zatímco flétna zdobí pasáže, které by se samotnou kytarou (případně – v Je ráno – s baskytarou) zněly možná nudně, cello jednotlivé písně v pozadí temně jistí, aby naplno vyniklo třeba až při závěrečném tónu (Sestře). Základní pětičlennou sestavu Noi v několika písních rozšiřují hosté, kteří hrají na už zmíněnou baskytaru, na housle (Klára Valentová v pěkné souhře s violoncellem ve Střepech) nebo třeba na vibrafon (Petr Chlouba v Za mýho tátu). Zajímavou kapitolou je zpěv Petra Wagnera. Jeho projev je na první poslech jakoby nesmělý (zde je možná určitá podobnost s hlasem Járy Ježka), často využívá omezeného tónového rozsahu, může znít unaveně (Za mýho tátu), avšak vždy zpívá, nedeklamuje. Kdo čeká od hudby „odvaz“, Wagnerův zpěv mu asi neučaruje. I Střepy, ve kterých se zpěvák „do toho“ opírá relativně hodně, vyznívají nakonec velmi klidně. Síla Noi však není v razanci. Vedle krásné barevné kombinace nástrojů upoutají posluchačovu pozornost především Wagnerovy poetické texty. Autor nezakrývá, že často čerpá z Bible a vůbec z křesťanství, avšak ani to hlasitě nehlásá v každé větě. Někde se mu novozákonní epizoda tak nějak sama od sebe vyloupne z veršů („Krista na vlnách moře viděl jsem stát“ v Sestře), jinde dojde k náznaku až nakonci poslední sloky („vlastně ne píseň, jen prosbu / O slitování“ ve velmi zvukomalebném textu Střepů) a v dalším případě použije epizodu ze Starého zákona pro vykreslení svého soukromého příběhu („Beránek škube se v křovinách“ v Cukru a jedu, kde se mi mimochodem zdá zbytečné a rušivé použití obecné češtiny). Pokud se Noi někde křesťanskému poselství přibližují opravdu na méně než dosah, je to v úvodní modlitbě Vlajka („Tvý tělo do kříže rozpažený“) a ve zhudebněné básni Ivana Magora Jirouse Rorate coeli desuper. V textech Noi si však na své přijde i posluchač, kterému je duchovní poselství cizí. Doporučuji například Je ráno („Je barva sazí ve Tvé oční lince / Rozměň mou únavu na drobné mince“) nebo přírodní lyriku v Srpnu („Proč krvácivé rány stromů znovu ožijí? / Kráčí lesní dámy listím, že se napijí“). Největší chybou tohoto alba je, že je příliš nenápadné. Chybí na něm radio hity, neuchvátí povrchního posluchače na první poslech, nezaryje se vám samo od sebe pod kůži – musíte mu pomoci. Když si však hudbu Noi pustíte k tělu, můžete postupně odhalovat její krásy. Krásy sice tiché a nenápadné, ale možná o to trvalejší. Noi hrají hudbu spíše do klidného klubu nebo čajovny než na festival. A tak se zklidněte, pusťte si ji třeba do sluchátek a zkuste nad verši Petra Wagnera meditovat.
Autor: Milan Tesař 26.9.2005, http://www.proglas.cz/index.php?id=232&case=1078&text=1&PHPSESSID=bc092cc108c90e863529f668719c759c