will be available in english soon... Czech translation follows
Kdysi u nás silná folková scéna na tom v současnosti není zrovna třikrát slavně a je fajn, že alespoň interpreti z ní vzešlí nabízejí tvorbu, která stojí za pozornost. Nadžánroví, ovšem z folk-rocku dominantně vycházející Jarret patří na svém čtvrtém albu k jistotám, už vyzrálým formacím s hudebním názorem a skutečnost, že album skončilo s nominací na folkového Anděla, vypovídá dostatečně.
Nahrávka prozrazuje kolektivního ducha. Tohle není hudba, kterou si někdo vymyslí a ostatní ji jen zahrají. Nejen výtečná souhra, ale i jakási nepopsatelná pohoda vycházející ze vzájemných interakcí a toho, že všichni členové k výsledku přispěli svým dílem se prostě nemohla do písniček neotisknout. I přes určitou komorní náladu skladeb výsledek zároveň nepůsobí ani příliš melancholicky, ani nadměrně smutně. A co je nejdůležitější, zcela postrádá zbytečný sentiment, ve folku častou naivitu, nahrávající na smeč ironikům.
Písničky Jarretu jdou zadumaně do hloubky. Působí skromně a neokázale. I přes poetické vidění a autorskou pestrost prozrazují společnou schopnost pozorovat dění okolo, a schopnost poměrně trefného pojmenování věcí. Rovněž ve folku časté tendence k "filosofování" tu dostávají zcela přirozený rozměr, a když kupříkladu skladba Slyšíte ten hlas má potřebu se vyjádřit k tak závažnému problému současnosti, jakým je latentní rasismus, činí tak zcela bez mentorské povýšenosti.
V jejím závěru se mimochodem plně projeví nechuť nechat se žánrově svazovat - kapela se tu rozjede k až regulérně indie-rockové gradaci. O snu je zas postavená na typické bluesové dvanáctce, ale přitom protkaná takovou porcí jazzových inspirací, včetně až scatující zpěvačky, že je to až matoucí, co to vlastně kapela zrovna hraje. O tom, že jde album opravdu za hrany žánrových dogmat pak svědčí výtečná předělávka skladby písničkáře Jakuba Nohy Pojďte všichni ke mně, ze které se tu stalo rozverné hospodské country.
Původně nenápadná kapela vystrčila růžky už na své předchozí nahrávce Vztahem zapni, kde udělala velký krok dopředu. Ale teprve tentokrát mám pocit, že definitivně dospěla a našla se. Deska Za hrany představuje osobitou kapelu, která ví co chce, umí to prodat, nepotřebuje se podbízet a má co nabídnout. Takové má smysl poslouchat.
Antonín Kocábek
http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/pro-premyslive-deti-i-hrave-dospele_227105.html