Přezdívku chameleon mívají obvykle osobnosti mnoha tváří, například David Bowie nebo Madonna. Pro název nového DVD Ivy Bittové, na kterém světoznámou houslistku a zpěvačku představuje medailonek režisérky Alice Nellis, bylo dokonce použito slovo o řád vyšší – Superchameleon.

Že by se Bittová povyšovala nad hvězdné protějšky? Nikoli, vždyť slovem superstar titulujeme i začínající zpěváky, po kterých se do roka může slehnout zem. Titul Superchameleon přináší nadsázku i humor, který je Ivě Bittové vlastní.

Zpěvačka je komikem, experimentátorem i klasikem v jednom těle. Na letošním koncertu v pražském Paláci Akropolis, jehož devadesátiminutový záznam se stal hlavní kapitolou na DVD, prochází mnoha hudebními styly, výrazy i pěveckými rolemi.

Každá z patnácti koncertních skladeb je jiná. Nikoli proto, že by se Bittová chtěla pochlubit, co všechno dokáže. To jen břehy její hudby jsou od sebe hodně vzdálené.
Úvodní skladbu Ne nehledej si Bittová natáhla na jedenáct minut. Jakmile se však člověk pozorněji zaposlouchá, strhne jej čarodějná moc hlasu i houslí a zapomene na čas.

Bittová  je zábavná i v momentech, kdy jiní interpreti vyžadují od diváka naprosté soustředění nebo potřebují, aby si člověk svůj poslech takřka „odpracoval“, hlavně v náročnějších pasážích.

S Ivou Bittovou to vůbec není dřina. Zpěvačka osvěží i experimentální plochy, ve kterých využívá třeba jenom zvuky nebo hudbu, jež plyne zdánlivě bez melodie. Ve ztřeštěné skladbě Kazu se dokonce nechá zavěsit na lana a vznáší se nad hlavami publika.

Bittová umí nasadit klasice či undergroundu klaunský nos. Ale jakmile má pocit, že hudebního čeření bylo dost, zazpívá třeba šanson Malíři v Paříži, který pro ni otextoval Richard Müller.

Ostatně Bittová už dokázala, že by se mohla držet písní a potlačit své superchameleonství, ale takovou ukázněnost od ní nečekejme. Nebyla by to ona. I balada Bolíš mě, lásko, opět s Müllerovým textem, se nejprve přelévá do volného řečiště akustických koláží, pak se vrací do sevřenější písňové formy.

Vrcholem koncertu jsou skladby s americkou skupinou Bang On A Can All Stars, se kterou Bittová nahrála desku Elida. Dojde i na společnou poklonu Smetanovi, Janáčkovi a Dvořákovi, tahle sestava si i stejně přirozeně zarockuje.

Životní superchameleonství Ivy Bittové dokládá i druhá kapitola, již tvoří osmnáct archivních snímků. Nejstarší píseň Beránek pochází z roku 1984, kdy se rozbíhala sólová dráha zpěvačky, tehdy ještě v duu s bubeníkem Pavlem Fajtem.

Sotva by se jinému umělci podařilo, aby zpíval s Miroslavem Donutilem píseň Zabili, zabili z muzikálu Balada pro banditu, rockoval s magickou kapelou Dunaj, hrál Janáčka se Škampovým kvartetem nebo vystupoval s holandským avantgardním orchestrem Nederlands Blazers Ensemble.

Stále jiná, stále stejná

Zajímavé je, že žánrová rozbíhavost DVD mohla být ještě větší, i když Alice Nellis představila Bittovou v malém profilu také jako filmovou herečku. Nedostalo se třeba na nahrávky Ivy Bittové s dýdžejem Javasem nebo na ukázky z mysteriózního díla Mater, které pro Bittovou napsal slovenský skladatel Vladimír Godár. Nemluvě o zpěvaččiných výletech do opery.

Iva Bittová je vlastně chameleonštější, než popsala tato kolekce. Není to dramaturgická chyba. Záleží na úhlu pohledu, kterým člověk Bittovou sleduje, a v tomto ohledu je nový titul vyvážený. Dokumentace mohla být bohatší, podrobnější, bez překlepů v doprovodném textu londýnského publicisty Kena Hunta.

V každém případě již dnes by se dalo vydat několik různě laděných DVD Ivy Bittové. A stále bychom viděli houslistku a zpěvačku, jejíž srdce zůstává na stejném místě a která, byť často jiná, zůstává ve svém vztahu k hudbě stále stejná.