Duo Tara Fuki provádí po krajině snů

Tara Fuki, křest alba Auris.

Mahenovo divadlo, Brno 25. 3. 2007

Na první jarní neděli si naplánovaly křest své třetí řadové desky Auris Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz, tedy originální duo zpěvaček-violoncellistek známé jako Tara Fuki. Zdánlivě konformní prostředí ve skutečnosti pouze rámovalo slavnostní chvíli, kterou obě kolegyně-kamarádky pojaly jako příjemné koncertní setkání s přáteli na jevišti i v hledišti. Z poměrně početné skupiny osobností, jež na novém albu spolupracovaly, se osobně představily všechny a každá dostala prostor na pódiu, aniž by se ovšem koncert zdál nekonečný.

Na rozjezd si Dorota s Andreou vybraly několik svých oblíbených kousků z doby, kdy zpívaly, hrály i nahrávaly jako osamělá zdánlivě protikladná „dvoubarevná“ dvojice, jakési muzikantské jin a jang, komplementární ve výšce a barvě hlasů, kterými si vzájemně nahrávaly a prolínaly se tak samozřejmě a lehce, jako by šlo o zábavnou a nezávaznou dívčí hru. Jediným melodickým doplňkem byl zvuk dvojice violoncell, tak podobný právě barvě lidského hlasu – tak jsme byli zvyklí vnímat hudbu Tara Fuki, jako zhudebnělé snění bez hranic plující prostorem v radosti ze vzájemného souladu. Takto dámy připomněly něco málo z albového debutu Piosenki do snu (2001) i z předchozí desky Kapka (2003), aby posléze přizvaly hosty a potvrdily dojem z poslechu alba – že totiž výrazové možnosti Tara Fuki se rozšířily, ale onen jako duha křehký magický most mezi nimi a posluchači vytvořený pozváním do jejich hudebního světa  zůstal zachován.

 Jako první host se k Tara Fuki na jevišti  připojil Martin Alajam, kytarista formace Metamorphosis, a vzápětí se stal kolečkem v dokonale šlapajícím soukolí hudby, současně pohánějícím i poháněným. Podobně samozřejmě zapadli i další hosté, zjevně s dívčí dvojicí sehraní a scítění: jedna z vůdčích osobností mladší generace brněnského jazzu, pianista Tomáš Veselý, pákistánský kouzelník na kanjiru, hangy a především na tabla Jahanhguir Nazir i Aleš Hyvnar z pražských Al-Yaman, protentokrát hráč na darbouku.

Na chvíli zpěvačky-cellistky na pódiu osaměly a vrátily atmosféru „nahého“ dvojlomného dialogu hlasů a myslí; právě v tu chvíli vynikla působivost polštiny jako samozřejmě srozumitelného a přitom nejednoznačného vyjadřovacího a současně „naznačovacího“  jazyka Tara Fuki naprosto sounáležitého s jejich proměňujícími se střídavě pronikavými a tlumenými hlasy klouzajícími od hloubek k výšinám, a přitom naléhavě vypovídajícími, sdělujícími bolest, radost, zklamání, přenášejícími rozjitřenost čerstvého zážitku nebo zasuté vzpomínky, intimní dialog zhmotnělý do něžných polských slovíček jakoby opakovaných hlasem violoncell – jako ve zprvu a capellovém milostném dvojzpěvu Mily mój nebo lyrických názvucích něhy písní Ślady, Sloneczko, Ty i ja.

Gejzír vzájemně se prorůstajících a s bezděčnou samozřejmostí fúzovaných hudebních žánrů vytryskl nejprve v náznaku, s nástupem Marcela Bárty s basklarinetem a Oskara Töröka s trubkou, které zezadu jistil kontrabasista Rasťo Uhrík – naplno se rozpoutal emotivní dialog zdánlivě křehkých a průzračných „tara-fukovských“ hudebních motivů s hutnými jazzovými ostináty v kytaře a v kontrabasu s nástupem kompletního Vertigo Quintetu, jež podobně jako na nahrávce obstaral finále ve vrstevnaté kompozici Bílé vlajky (Biale fale). Tara Fuki ovšem nechystají průlom na jazzová pódia – jen tak lehce testují své možnosti a šíři záběru, a ačkoliv si na desce i na pódiu rozumějí s muzikanty stylově docela rozmanitými, žánrovými škatulkami se ani na okamžik nehodlají nechat omezovat. Kvalita je většinou provázena originalitou samozřejmou, ne křečovitě prvoplánovitou. Tara Fuki cizelují svůj vlastní styl, svůj osobitý žánr, a přitom volně překračují mantinely, aniž by je vůbec braly na vědomí.

Jakoby mimochodem proběhl i křest desky – na pódium největší brněnské kamenné činoherní scény vešla divadelnice, básnířka, překladatelka a polonistka Renata Putzlacher (připomeňme alespoň originální scénický projekt Czeszynske niebo i spolupráci s Tomášem Kočkem), která desku oproti tradici nepolévala, jen jí dala „přivonět“ k lahvi, kterou přinesla jako dar pro Andreu a Dorotu. Album pokřtila svérázným proslovem o tom, že skvělé slámové víno i dobrá muzika se shodně rodí dlouhým zráním ze zdánlivě nenápadných a dost nevzhledných „hroznů“, a popřála vínu i desce Auris hodně spokojených konzumentů. Bohužel nedošlo ke slibované premiéře hudebního klipu Tara Fuki k písni Lej, lej, lej, jehož autorkou je výtvarně invenční hudebnice Marta Svobodová, frontwoman brněnské kapely Budoár staré dámy – budeme tedy muset počkat na hudební pořady některých  českých televizí.

Proklamovaná nechuť Tara Fuki zařazovat se (tím méně nechat se řadit) do pseudoškatulek kýmsi definovaných hudebních žánrů je legitimní a také zcela srozumitelná každému, kdo chvíli sleduje styl jejich hudební výpovědi – ta je natolik osobní a svobodně mnohoznačná, že i pouhý pokus zachytit ji slovy je zavádějící, mnohem lepší je prostě poslouchat a vnímat. Jako deska při poslechu dává možnost uzavřít se se „svými“ Tara Fuki do vlastního světa evokovaných vzpomínek a fantazií, koncert nabízí šanci prožít si hudbu spolu s jejími tvůrci a interprety v rodící se a sílící atmosféře porozumění mezi auditoriem a jevištěm – a to právě Tara Fuki dovedou. Škoda, že taková příležitost zůstane výjimečná.

Helena Bretfeldová