Tara Fuki nejsou žádná půlApocalyptica

Tara Fuki mají návštěvníci klubů a festivalů alternativní hudby nejen v Čechách, ale v celé Evropě, zafixovány jako dvě křehké dívky, hrající ve velmi zvláštním komorním aranžmá originální písně v polštině.

Takové – stručně řečeno – zůstanou zřejmě i nadále. Počínaje albem Auris ale známe také jejich novou tvář, výrazově poněkud posunutou a aranžérsky bohatší. Takovou, která je lépe (a pro posluchače jaksi snadněji, vstřícněji) představuje jako autorky, písničkářky svého druhu.

Tara Fuki totiž využily všeho, co studiová práce umožňuje. Nejen práci s efekty (ta je spíše v menšině a když už, týká se spíše hlasů než violoncell, dívčí „půlApocalyptiku“ rozhodně nečekejte), ale hlavně možnost přizvání hostí, se kterými na koncertech běžně nehrají.

Pro album je příznačné, že nezačíná tahy violoncell ani zpěvem, nýbrž tóny akustické kytary Martina Alacama ze skupiny Metamorphosis (videoklip k úvodní písni Lej Lej najdete ZDE). V dalších skladbách slyšíme perkuse, klavír, trubku,  basklarinet, v jedné písni dokonce celý jazzový Vertigo Quintet.

Bohatší aranžmá ovšem samozřejmě není samonosné – základem každé hudby jsou vždy skladby jako takové. V jejich skládání si Tara Fuki vypracovaly vlastní rozpoznatelný rukopis, který se ale právě díky novému instrumentálnímu zpracování dostává o třídu výš.

V žádném případě nelze říci, že by se Tara Fuki jako pouhé duo zcela vyčerpaly, jejich koncerty jsou velkými zážitky dodnes. Po poslechu alba Auris si ale nelze nepoložit otázku, zda by kapele neprospělo stabilní rozšíření počtu členů. Její hudba by originální zůstala a navíc by získala na výrazových možnostech.

Hodnocení iDNES.cz: 80 %

http://show.idnes.cz/tara-fuki-nejsou-zadna-pulapocalyptica-d96-/hudba.asp?c=A070504_131826_hudba_ob