1. března u Indies vychází dámskému duu Tara Fuki třetí řadová deska nazvaná Auris. Oproti dvěma předchozím (Piosenky do snu, 2001 a Kapka, 2003) tu dochází k poměrně významnému a překvapivému posunu, hlavně co se nástrojového obsazení týče.

Novinka Auris totiž každého posluchače, který je ochoten věnovat jí pětačtyřicet minut soustředěného poslechu, odmění velice pestrou a bohatou hostinou. Do čela hodovního stolu i tentokrát zasedly dvě cellistky (Andrea Konstankiewicz a Dorota Barová) zpívající stejně jako na debutu výhradně polsky (na Kapce se mihla také čeština a francouzština), ale vedle jejich nástrojů a charakteristických hlasů k výsledné chuti přispívají i ingredience dodané přizvanými hosty. Například díky hostování Vertigo quintetu a pianisty Tomáše Veselého tu poměrně často narazíte na jazzovou příchuť, Jahanguir Nazir a Aleš Hyvnar dodali exotické perkuse, Marcel Bárta basklarinet a Martin Alajam kytaru. A aby toho nebylo málo, občas se to všechno dokonce pokape trochou elektronické šťávy.

Pro skalního fanouška originálního zvuku dvou violoncell možná příliš radikální změna, ale ti, kdo s každou novou deskou svých oblíbenců očekávají posun do neprobádaných končin, si přijdou na své. Navíc spousta charakteristických tarafukovských prvků se přenesla pochopitelně i na Auris. Zůstaly tu typicky barvité a propracované aranže i emocionální texty v příjemně zpěvně znějící polštině. A je tu samozřejmě i dokonale sehraný zpěv dvou protagonistek, který je stále stejně (no, možná ještě víc) expresivní a pomocí nejrůznějších odstínů dotváří náladu skladeb. A podstatnou roli, jen ne už tu hlavní, tu dál hrají i cella.

Přestože hudba Tara Fuki byla i na předchozích albech dost originální a ani trochu nenudila, posun k nástrojovému i žánrovému obohacení není vůbec na škodu. Auris totiž patří k těm deskám, které vaše ucho při každém dalším poslechu odmění nějakým novým překvapením a hned tak se neoposlouchá. 

http://www.superbeat.cz/clanek/10279-recenze-cd-ucho-pro-potechu-ucha.html