CD | $ 16.05 |
MP3 | $ 4.42 |
FLAC+mp3 | $ 6.66 |
will be available in english soon... Czech translation follows
Přestože je nejnovější deska Hradišťanu s názvem „Chvění“ již nějakou dobu na světě a spousta lidí už nosí vlastní recenzi uvnitř sebe, mohly by následující řádky pomoci těm, kteří po toulkách hudebním světem nezaslechli vokály a melodii posledního počinu Jiřího Pavlici. Podtitul „Suita dialogů“ však leccos napoví a po prvním poslechu je vše jasné. Album je složeno z jednotlivých částí – dialogů. Ono dělení na dialogy se může zdát jako nesourodé a tématicky odlišné, ale kde jinde máte možnost potkat významné osobnosti našeho středověku společně s básníky jako Skácel, Holan nebo Brabec, a navíc se podívat do dalekých koutů Sibiře a poznat kulturu Altajů.
Zdá se vám toho dost a máte pocit, že se někde „zakecáte“ a zapomenete popojít o několik století či tisíc kilometrů dál? Samozřejmně, že se to může snadno stát, ale „pod taktovkou“ Jiřího Pavlici (orchestr měl pod taktovkou Petr Altrichter) se tento výlet sám nabízí, aniž byste se o sebe museli strachovat.
Preludium berte jako vstupenku do hudebního světa, ve kterém vládne orchestr. Uvítání je to nenásilné a milé, snad aby se někdo nezalekl mohutného rozměru celého tělesa. V následujících písních se setkáme s verši Skácela a Holana. Známé nástroje Hradišťanu spolu s orchestrem doplní bubenické seskupení Jumping Drums hrající na perkuse. Po dialogu Skácela s Holanem se jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme o několik století zpět, abychom vyslechli zhudebněné poselství Konstantina a Dalimila. Jen co si přivykneme na středověk, objeví se průvodce a odvádí nás neznámo kam. Ptáčkové zpívají v korunách stromů, z dály se ozve kukačka, na obzoru se objevují lidé a prozpěvují si tu svou „lidovou“. Jsme daleko na východě až v oblasti Sibiře a Altajové začali zpívat. Kdo se s něčím podobným dosud nesetkal, bude ohromen způsobem, jakým dokáží místní zpěváci rozeznít svůj hlasový orgán. Své vystoupení doplňují místními hudebními nástroji, pro Evropana nepříliš známými. Zaposloucháni do hudebního projevu nevědomky usedáme v prostřed nekonečné stepi a čerpáme energii na další cestu. Bez obav se vydáváme na cestu, protože tušíme, že se vracíme zpět domů. Pohráváme si s malým kamínken na dlani, vše jsem nechali za sebou a už jen vnímáme tóny, které nám připomínají, že jsme opět doma a cestou se nám nic nepřihodilo - snad jen že jsme obohaceni a nové zážitky.
Co dadat. Kdo se bojí nesmí do lesa - Jiří Pavlica se tímto pořekadlem během příprav desky rozhodně řídil a tak nám svým posledním počinem příjemně rozšiřuje naše kulturní obzory. Můžeme mít pocit, že jsou od sebe jednotlivé části desky vzdáleny, ale změna je život. Kolik z nás si pouští hudbu stylem „náhodný výběr“ jen pro to, aby neměl z poslechu pocit jednotvárnosti. Proč tedy brát toto členění jako nevýhodu a nezkusit ji brát jako výhodu.
Osobně jsem se s deskou spřátelil velmi rychle. Cestu k Dalimilovi a Konstantinovi jsem nenašel ihned a i když jsem na ni vkročil, cítím se jako poutník znající cíl cesty, ale netuším, jak dlouho ještě budu putovat. Možná to bude tím, že si při poslechu připadám jako v kostele a bojím se, abych snad něčím nevyrušil kazatele. Jiné to bylo u skladby Altaj, Altaj. Ta mne oslovila na první poslech a několikrát jsem se přistihl, jak si ji pobrukuji. Nejnovější deska si tedy opět vysloužila čestné místo vedle dalších desek od Hradišťanu.
Jirka