will be available in english soon... Czech translation follows
podle názvu albapodle interpretav popisu tracků Vítejte na stránkách hudebního vydavatelství
Indies Records Arabigbit - recenze
Vítejte na CHORCHE STRasse, ufunkánci!!
Funky vlna, která se Čechy a Moravou přehnala v minulých létech, už sice odezněla, nechala však po sobě dost pozitivního. Ale nebojte, řeč není o AIDS, anóbrž o stovkách koncertů a dosti skvělých písničkách – protože především o nich TO vždycky je – pár kapel taky vstoupilo do historie, pár “jen” do povědomí publika, vyklubaly se i nové talenty. Ať už to ale bylo jak chtělo, zas šlo jen o zábavu v novém, módnějším kabátě. To dokazují také loňské nahrávky dvou “žánrových” brněnských skupin, druhý oficiální počin Čankišou a albový debut tanečně jazzového orchestru Chorchestru. U obou kapel přitom platí, že se důsledně poučily u souborů tzv. zábavových, ale především u bandů (nejen) české “nové vlny” 80. let. Laura a její tygři za každým třetím rohem, strýček Kid Creole s kokosáky jako (nepřiznaná, ale možná spíš nevědomá) inspirace. Než se ale rozhodnete navštívit koncert Chorchestru, či pořídit si jejich zábavný debut – po pěti letech existence první album, “nalistujte” si na netu jejich pěkné stránky. Uvidíte, uslyšíte, dozvíte se pochopíte… a pak už hurá na ten jejich “Arabigbit”…, překvapivě (?) produkované jeho Drum Veličenstvem Pavlem Fajtem & kapelou. První píseň “Mývala” [03:32] jeví se mi jako roztomilá funkí parodie na interbrigadistu Martina “Mašinku” Tankweye prošpiknuté trombon sólem jedné slečny sličné. Zdravím, Terezko! “Pád” [04:51], number 2 sedeška neodbočuje z kolejí, i když ten zpěv mužův tak možná na folk by spíš pásnul. A ejhle – vono jde o dialog s ňákou paní. Co by asi řeknul na to ten Douglas nervózní, v kravatě, kdyby slyšet to jejich společný ležérní “Pád je mi volný”? Není tohle ale skrytá reklama na servr? Pro změnu tu zasóluje guitar vod Buzziho, no to je mi ale alias! Ladným, pozvolně tanečním krokem vstupujeme do lehounké jak vánek písně o tančení na špičkách, která “Lalka” [03:56] ví Bůh proč se jmenuje. Lechce infantilní text (“Zámecká věž to je raketa, ty jsi v ní a nebe cukřenka, ty jsi v ní a ona panenka…”) je vlastně dospělej až až, achtyjinotaje a dvojsmysly. Slova neurážejí, jsou hravá jak ta kapela. Tohle je její píseček. S “Chorche” [03:26] vlétá do reprosoustavy velkokapelové funky brilantní a la Laura vzor 85. Jen Počta chybí, ale ty dámy, to je echt vono jako tehdá. Fakt, pamatuji to. Ale vlastně proč ne – přeci JE koho následovat. Ska sonk se sólíčkem trubky “Mombasa underground” [04:54] už mi zase připadá jako lehký výsměch. Komu? Čemu? Proč ne? A pak je zde taktéž písnička “Hey Gringo” [04:18], rozjetá jak nožky slečny rádodajky. Není-liž to ponejprv stařičký hammond, jež zde má ve svém preludování navrch. Pěvec zde mechicky zpívá, jako kdyby měl ještě pár trnů kaktusu Nejedlého v kalhotách. Bolí! No a s písničkami “Měsíc” [04:32], “Habibi” [08:01] (ta z Rychlejch šípů, ne?), “Houba” [03:11] a především koncovkou “Mathar” [06:05] už se prosím popasujte sami. Přišla totiž manželka, hudbu Chrochestru v našem skrovném pokoji obývacím přehlušilo Bářino TV Trní a ani do bookletu už mě nebaví tak nakukovat, když je “ryzí příroda” tak na dosah ruky. (O hodinu později: ze sedmičky zaujal mne veršík “Chci ňákou stravu, asi tě sním, Chci ňákou šťávu – Tě odšťavím”, přepestrou osmou zní reggae, resp. dub a potom i Orient, č. devět vládne hezky sezpívanými dámami a funky nářezem a desítka ne nepodobna kolegáčkům Čankišou. Ó ano, je až obřadní.)
Chorchestr je: Jiří Hradil – Hammond, Wurlitzer, Mario Buzzi – Elektrická & akustická kytara, syntetizer Yamaha, sampling, zpěv & mumlání: 1,2,4,5,7,10, Martin Čech – Bicí Ludwig, Tabla, Tara, perkuse, David Butula – Basskytara, Josef Mikuš – Tenor & alt saxofon, klarinet, Ivo Zoubek – Trubka, Terezie Zoubková – Trombon, Dora Barová – Zpěv & background: 1,2,4,5,6,7,8,9,10, Petra Svozilová – Zpěv & background: 1,2,3,4,5,6,7,10 hosté: Tomáš Hradil – Zpěv: 6, Čanki Karel (Heřman) – Zpěv: 9,10, Mohsin Mortaba – Zpěv: 9, Pavel Fajt – Tympan, činel, rhumbakoule, klíč Gola č.14, Radim Hanousek – Tenor saxofon, klarinet: 7,8
Hodnocení: 5,5/7
Radek Strnad http://www.musicpage.cz/mp/
Hey Gringo, pusť mi tenhle orchestr!
Při těch všeobecných stížnostech na problémy s prosazením se mladých, nadějných kapel by tomu jeden skoro uvěřil. A pak se mu dostane do uší debut "Brňáků" a hned lze na svět pohlížet veseleji. I když na jejich velice solidně vedených stránkách si lze přečíst, že zhruba pětiletá historie souboru nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Ale z muziky jsou cítit jen pozitivní vibrace, k veselosti určitě přispívá velký podíl dechů (trubka, saxofony, trombon, klarinet), které svými ryčnými jízdami moc deprese nepodporují. Funky-jazzový charakter produkce Chorchestru je tvrzen kytarami či hammondkami, ale že by šlo o bigbeat, to snad ani ne (a arabské nápěvy už nenajdete vůbec, v "Mathar" je spíš cítit Indie). Na nečesky znějící muzice má jistě značný podíl autor mnohých skladeb Mario Buzzi, který se ve zpěvu (ve skladbě "Mývala" spíš šišlání) střídá s dámským osazenstvem, všichni v češtině s občasnou výpomocí angličtiny. Hravost textů jen dotváří celkově pozitivní vibrace z muziky sálající. Rychlé skladby s erupcemi dechů ("Mývala", "Chorche") připomínajícími jeden z jejich vzorů (James Brown) střídají s pomalejšími, jazzy atmosférou nasycenými ("Lalka"), připomínající jiné páky (Maceo Parker), výborně je využito kontrastu mužských a ženských vokálů, ať už ze souboru, či pozvaných hostů. Na tom, jak muzika odsýpá, má určitě podíl Pavel Fajt, který s Chorchestrem desku produkoval. Zajímavá je "Habibi", která je složená z dvou či spíše tří odlišných částí, přičemž ta druhá je svou houpavostí hodně svádivá. A šamanská "Mathar" je dobrou tečkou za albem. Ačkoliv nemám za to, že by funky kapela měla recitovat třeba Nietzschovy texty a ani snad nejsem suchar, místy je na mně té nevázanosti a prázdnosti textů (nebo dadaismu?) až příliš - "Mývala" (i když verš "budeme kalit/kalit eukalypt" je zajímavý, to zas jo), první část "Habibi" nebo "Houba". Hlavní, když to tak kapela chce, ale "Měsíc" dokazuje, že se to dá dělat elegantně. Ale to je asi jediná výtka, protože jinak mě tenhle orchestr devíti členů dostal. Poslech starší demoverze "Hey, Gringo" ze stránek kapely (fakt se tam mrkněte a stahujte mp3 nebo si kupte CD levněji) dokazuje, jak moc se Chorchestr vyhrál. Už loňský výběr "Funky In Fusion", který šel pořídit za směšnou cenu v prodejnách levných knih, ukázal, že funky-jazzy beaty zapustily na domácí scéně dost silné kořeny. Po Radium.nfo jsou Chorchestr dalším (a je dobře, že dost jiným), zástupcem téhle scény se svou velkou deskou. A komu se to nelíbí a bude něco frflat o nepůvodnosti takové muziky, mám jediné: "Te voy a matar con la tortilla." A čau na koncertě, pro mě prvním. Hnidopišské P.S.: Kdo zpívá v "Habibi" mužský part si sice přečtete na webu (v bookletu je to špatně), ale proč tam podobně zmíněn není ex-člen Tomáš Hradil? A jestli nejsou chybky ve španělštině v "Hey, Gringo" schválně, tak... bacha na tu tortillu. Hodnocení: 8/10
16.01.2003 05:00, Ondřej Pravda http://www.musicserver.cz/clanek.php?id=5850
Chorchestr - Arabigbit
Pět let existence tohoto moderního bigbandu vyústilo v základní devítičlennou sestavu. Možná se ještě trochu hledající skupině vychází u Indies debutová deska Arabigbit. Deska vznikala během letošního léta pod produkčním dohledem Pavla Fajta. Je na ní celkem deset autorských skladbiček a hned úvodní Mývala jasně naznačuje, kam nás hudební proud zanese. Veselý text, houpavý rytmus, vše podbarveno precizně zaranžovanými dechy. Hned také dostaneme odpověď na otázku, kde jsou hlavní přednosti kapely. Především jsou to střídmost a účelnost. Nečekejte žádné velké instrumentální předvádění, všichni hrají jen to, co musí a všem do spolu náramně jde. Navzdory spoustě dnešních moderních kapel, které se v touze znít co nejsoučasněji staly vysloveně obětí nástroje zvaného sampler, daří se Chorchestru celé album různými samplovanými zvuky vkusně ozdobit. V žádném případě není použité sampleru samoúčelné a vlastně jeho přítomnost často ani nezpozorujete. U pomalejších skladeb je silněji patrnějí jazzový feeling. Tu se vynoří sólo trombonu, tu klarinetu, tu kytary. To se mi líbí a pokud by se kapela chtěla tímto směrem v budoucnu ubírat více, nebyl bych rozhodně proti. A jetě jedna chutná příměs z hudební kuchyně Chorchestru - v dnešním světě všudypřítomná world music. Na albu jasně patrná v dubově-jamajské Mombasa underground nebo závěrečné Mathar s hostujícím Mohsinem Mortabou, interpretem tradičních bengálských písní, aktuálně spolupracujícím i s pražskými Hypnotix. Trochu mě mrzí, že jsem zatím neměl tu čest vidět Chorchestr pořádně naživo. Párkrát jsme se tak minuli v koloběhu letních festivalů, ale nikdy jsem si nezakřepčil v divoce tančícím davu. A poslouchat doma v pohodlném křesle, to není ono. Především rychlejší skladby mi připadají někdy trochu přeplácané nebo zas příliš jednoduché a nudné. Nemají prostě takový tah, že by mě dokázaly k nějakému rytmickému pohybu, byť jen na židli, vyburcovat, jak se mi někdy stává při poslechu přiznaných vzorů kapely. Shrňme to. Arabigbit je příjemná deska, která se doma dobře poslouchá a která navnadí i k návštěvě živého vystoupení, protože energii v kapele skrytou přenést nahrávka určitě nedokáže
Jiřina - 31.12.2002
Chorchestr - Arabigbit
Na jednu stranu, kapel typu Chorchestru u nás moc není. Alespoň mezi kolegy v obecně dostupných rovinách jsou žánrové mantinely, kterými se vymezily, dost konkrétní a ojedinělé na to, aby je kdokoli mohl považovat za plagiát čehosi. Přesto jsou tyto mantinely složené z dílů běžně dostupných, často jakoby na nich dokonce schválně byla zanechána reklama na původního výrobce. Jsou pěkně poskládané, úhledné a funkční, trochu snad jen postrádají postranní východy, které by jim dávaly možnost úniku z tohoto zajetí, možnost průniku s čímsi vlastním. Chorchestr je se svou směskou funku, soulu, španělských rytmů, popu i diska ideální skupinou pro živá vystoupení. Bez pejorativního přídechu umí posloužit jako spolehlivá zábavová kapela. Vlastní skladby bez problému prokládají s předělávkami přejatých (ty zpravidla v druhé části večerů převažují), staví na rutinně téměř bezchybných muzikantech (ve zmiňovaných žánrech evidentně zběhlých) a vynikající dechové sekci, která spolehlivě evokuje jinak daleké stylové kořeny, kterými se inspirují. Autorské písně Chorchestru, z nichž desítka nyní vychází pod názvem "Arabigbit" /Indies, 2002/ jako oficiální debut kapely, však jakoby žily ve stínu toho, co zřejmě jejich vznik motivovalo. Za dokonale zvládnutým zvukem i samotnou formou skladeb (na vzniku nahrávky i její produkci se mimochodem podílel Pavel Fajt) pokulhává jejich autenticita, obsah, sdělení. Zmítají se v prostoru ohraničeném z jedné strany tím, co věrně připomíná kouzlo naivně-cynicko-lyrické poetiky But ("Mývala") či Vltavy ("Chorche", "Lalka"), z druhé strany post-rockenrolovým drajvem, který nechybí třeba Leningrad Cowboys ("Mombasa underground"), případně španělštinou nasáklými veselými funkyrytmy, jaké mohou připomínat Venezuelany Los Amigos Invisibles ("Hey Gringo"). Míst, kde neznějí "jako něco", je v necelých padesáti minutách nahrávky poskromnu, snad by k nim mohla patřit rozjuchaná "arabigbítová" tancovačka "Habibi", případně poslední, orientem cinknutá "Mathar" (i když, srovnáme-li ji s podobně experimentálním žánrovým eintopfem "Seven Ways To Heaven" od -123 minut...). Z desky "Arabigbit" vyzařuje pozitivní nálada, lehkost, hudební nadhled, je upřímná a jistě dobře myšlená - podezřívat Chorchestr z jakési "tržní vypočítavosti" by bylo nemístné. Přesto, ač všechna zmíněná kritéria jsou velmi důležitá a zdaleka ne vždy samozřejmá, chybí prvnímu albu Chorchestru něco, co by z debutu neunavených muzikantů, kteří do něj koncentrují vše, co v nich za léta společného hraní uzrávalo, mělo přímo sálat. U takové nahrávky by byla menším zlem formální či zvuková nedokonalost.
Hynek Just 27. 11. 2002 http://www.rozhlas.cz/kultura/portal/_zprava/56046