Petr Lutka

PísničkářJiž ve svém raném mládí neveřejně hrál v místní bigbeatové skupině. Veřejně vystupoval od roku 1970, poprvé na Českomoravském folkovém festivalu v Uherském Brodu. Od roku 1974 spolupracoval jako jeden z pěti hlavních členů se sdružením Šafrán.

Zpočátku hrál písně Jiřího Zycha, svého někdejšího spolužáka ze základní školy, který dnes je farmakologem. Šlo vesměs o žertovné písně, mnohé s « skrýt následující

prvky bajky. Výběr z těchto písní s doprovodem kytaristy Emila Pospíšila Budka vydala v roce 2000 společnost Response media.

Koncem 70. let hrál několik písní s českými překlady textů zahraničních zpěváků, mezi které patřili Marek Grechuta (překlad Zorka Růžová), Bulat Okudžava (překlad Ondřej Hrab) nebo Georges Brassens (Petr Špaček).

Kolem roku 1980 se zaměřil na nábožensky a duchovně zaměřené národní písně ze sbírek Sušila, Bartoše, Weise, Erbena. Později začal sám skládat hudbu k písničkám, jejichž texty napsali Květa Kotápišová (asi 200 písniček), Ondřej Fibich a Marie Dolistová. Po roce 1989 tyto písně nahrával v Karmelitánském nakladatelství, pod vlastní značkou KVAS a v Telepace Ostrava.

Na klávesové nástroje ho doprovází jeho žena Markéta. V minulosti ho čtyři roky na elektrickou kytaru doprovázel Emil Pospíšil. Příležitostně s ním hráli Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Dagmar Voňková, Oldřich Janota, Petr Freund na klávesy a kytarový rocker Slávek Šraiter, v sedmdesátých letech vystupovali společně s Pepou Nosem, vrcholem večerů bývalo jejich společné vystoupení s písní My chcem být slavný jak Beatles (původně Perný den - A Hard Day's Night).

Jiří Černý ve své recenzi charakterizoval jeho styl takto: „A jak se smál a křenil, tak i zpíval. S přibližnou intonací, udýchaným tempem, škobrtavým rytmem, ale tak vesele, ach, vesele! Žádnou podobnou metodu proudového zpěvu jsem po Lutkovi už nikdy nepoznal.“

Fosil Magazín č. 1 v roce 1987 o něm napsal: „Je to typ veselého moravského samorosta a pokud by bylo možné jeho způsob vystupování k někomu přirovnat, tak snad jen k Charlie Chaplinovi. Grotesknost, spontánnost a komika neustále provázená jakousi dojemnou tesknotou.“