Elektrobus patřil k souborům, jejichž význam byl doceněn až s odstupem a z
perspektivy další tvorby jeho členů. Dnes je dávno zřejmé, že Mikoláš
Chadima, Pavel Richter a Vlastimil Marek se stali výraznými osobnostmi
českého alternativního rocku. Když však spolu hráli v Elektrobusu, byli to
začínající nadšenci, potýkající se s řadou problémů. Odehráli čtrnáct
koncertů, jen jeden z nich se dochoval v nahrávce a zůstává velmi neúplným
a nedokonalým svědectvím o tom, jak velký tvůrčí potenciál tahle kapela
měla.
Kytarista Pavel Richter, baskytarista Tomáš Zetek a bubeník Tomáš Vykoukal
založili v září 1974 soubor Peter Country Elektrobus. Bylo jim kolem
sedmnácti, už dva roky však hráli v několika začátečnických kapelách,
především Blue Motocross. Dosud se věnovali pouze přejatým písním z
repertoáru Deep Purple, Santany, Johnnyho Wintera, Grand Funk Railroad a
podobně, na rockových tancovačkách s nimi mívali úspěch. Ve skupině Peter
Country Elektrobus se výběr písní poněkud přesunul od hard rocku k jazz
rocku, nacvičovali repertoár Franka Zappy nebo Billyho Cobhama.
Poprvé spolu vystoupili v únoru 1975 v klubu stavební fakulty ČVUT v Zikově
ulici. Vlastně to ale ještě nebyl Elektrobus – hráli pod názvem Blue
Motocross, který už byl trochu známý. Se skladbami Franka Zappy a Petera
Greena měli úspěch, a proto byli pozváni i na další vystoupení, už za
týden. Koncert organizoval bluesman Petar Introvič, taky tam hrál a přizval
i Mikoláše Chadimu, tehdy dvaadvacetiletého saxofonistu a hráče na foukací
harmoniku, který už za sebou měl hraní v několika převážně bluesových
skupinách – Yellow Deffect (1971–1972) a Inrou (1972–1974).
Členové Elektrobusu Chadimu trochu znali, ale nijak nadšeni z něho nebyli.
Když Richter počátkem osmdesátých let sumarizoval svou zatímní muzikantskou
dráhu v krátkém článku, napsal: „Druhou polovinu večera měl zaplnit jam
session s nám nesympatickým Mikolášem Chadimou z nám nesympatické skupiny
Inrou… (zdůrazňuju to proto, aby to nevypadalo jako ‚tak dlouho se hledali,
až se našli‘.)“ Vzhledem k tomu, kolikrát se během posledních čtyřiceti let
Chadima a Richter muzikantsky na různých projektech sešli (a pořád spolu
občas hrají), však lze soudit, že ve skutečnosti se tak nějak opravdu
hledali. Na jaře 1975 spolu začali zkoušet.
Chadima ve vzpomínkové knize Alternativa (brzy vyjde v novém, revidovaném a
rozšířeném vydání) sumarizoval svůj přínos pro Elektrobus takto: „Myslím si
dodnes, že toho nebylo pro začínající kapelu zas tak málo. Za prvé: zvuk
saxofonu, i když zatím nepoužitelného v improvizacích u skladeb, které
hráli (ovšem s nadějí, že se zlepším, vždyť jsem na něj hrál necelé dva
roky). Za druhé: slušnou foukací harmoniku. Za třetí: aparaturu na zpěv o
síle sto wattů. Za čtvrté: možnost vystoupení v Labyrintu a tím i šanci na
vystoupení na Rokosce (tedy známosti). Za páté: zkušenosti s tím, jak
udělat přehrávky, který kapela neměla a o nichž ani nic nevěděla. A pro
sebe jsem si říkal: Taky možná víc drzosti a vůle to amatérský hraní někam
dotáhnout. Kluci si nechali čas na rozmyšlenou a nakonec mě vzali.“
Podali si přihlášku k přehrávkám lidových hudebníků, ale nakonec se k nim
nedostavili, protože Zetek maturoval, a to pro něj bylo důležitější než
přehrávková komise. První regulérní koncert Elektrobusu se tedy konal až v
říjnu 1975 v Labyrintu. Richter ho po letech zhodnotil: „Úspěch především
díky legráckám (krkání, fistulky) a netypickému repertoáru. Jinak hra
skupiny, snad s výjimkou Zéti, hrozná. Našlo se pouze pár soudných lidí,
kteří prohlásili něco ve smyslu ‚kdyby vás ten Zappa slyšel, nakopal by vás
do prdele‘. Všichni ostatní nám plácali na ramena a my jelimani si mysleli,
jak jsme dobrý.“
Záhy uspěli u přehrávek a cesta k dalšímu koncertování tak byla otevřena.
Richter na to vzpomíná: „Komise nejprve vyjeveně čuměla na
dvacetiminutového King Konga se sólem na bicí, pak se srdečně rozesmála při
humorné skladbě Mikoláše Chadimy Blues mléčné sklenice. Chadima, který
jediný měl tu odvahu či drzost dělat zkoušky z teorie, se náhle stal
papírovým vedoucím souboru, i když většinu vlastních skladeb jsme skládali
já a Zéťa, a my jsme taky rozhodovali o tom, co se bude hrát. Po
přehrávkách jsme za koncert mohli dostat 80–100 Kčs. V listopadu 1975 jsme
vystoupili na soutěžním festivalu v Příbrami, Elektrobus se tam umístil na
druhém místě, za tehdy hráčsky velmi vyspělou, i když většinou převzatý
repertoár hrající Expanzí. Hráli jsme tři vlastní skladby: Kruci Turci,
Moje hlava není zdravá a Noční ghost. Byli jsme „legračně“ oblečeni a
publikum vděčně aplaudovalo. V té době ale začal být brzdou skupiny ňouma
Tomáš Vykoukal.“
Když bylo jasné, že bubeníka je třeba vyměnit, chopil se Chadima
iniciativy: „Na jednom z jamů v Řepích jsem se potkal s Vlastou Markem,
který si přišel zahrát na perkuse. Jako bubeník se mi moc líbil, ale na
perkuse byl ještě lepší. Z kuloárů se ke mně navíc donesly zprávy, že s
Extempore koncem podzimu skončil. Věděl jsem, že Vlasta dělá na stejném
pracovišti jako Pavel Turnovský, a tak jsem se na něj obrátil s prosbou,
aby mi pomohl nějak Vlastu zkontaktovat. Pavel mě před ním varoval.
Vlastova pověst nebyla nejlepší. Říkalo se, že rozbil The Naive Extempore
Band svým rytím do členů kapely a nesmlouvavým prosazováním svých názorů.
Pavel mě mimo jiné upozorňoval i na to, že Vlasta jde tvrdě za svým cílem a
že my dva se těžko shodneme, a on se mě proto bude snažit z kapely
vytlačit. Jeho varování mé nadšení zchladilo jenom na chvilku. Věřil jsem,
že po tom, co jsem s klukama zažil, a po tom, co jsem pro ně udělal, se
nemusím obávat, že by mě ‚prodali‘.“
Vlastimil Marek dobře věděl, že zajímavých kapel, s nimiž by ho bavilo
hrát, tehdy v Praze nebylo mnoho: „Já jsem o Elektrobusu věděl od Mikoláše.
Odešel jsem z Extempore, tedy od Jardy Neduhy, protože se pravidelně před
koncertem opil, zapomínal si vzít náhradní struny, toaletní papír, prášky
na hlavu atd., a hlavně jsem po pár letech zjistil, že se jako typický
notorický kuřák a konzument piva přestal vyvíjet lidsky a umělecky. Byl
jsem tedy bez kapely a možnost zahrát si s mladými, kteří navíc měli svou
zkušebnu, byla neodolatelná.“
Pavel Richter Extempore znal, ale hodnotil ho skepticky: „Z jejich koncertu
jsem odešel, znechucen snobskou atmosféroua slabou úrovní skladeb i hráčů –
ani Marek, ani bájný Hradec mě nenadchli, o Neduhovi nemluvě. Nakonec to
dopadlo tak, že Marek s námi vystoupil jako perkusionista, že se jako
uvidí. To bylo v lednu 1976 na minifestivalu na Novodvorský. Marek velmi
bystře odhadl situaci ve skupině, hned po vystoupení si vzal mě a Zéťu
stranou. Se záhadným úsměvem zpoza svých černých brýlí řekl: ‚Podívejte se,
vy máte špatnýho bubeníka a já nemám kapelu. Co to zkusit?‘ Zmateně jsme
přikyvovali, což nám už zůstalo. Dále nás doma omráčil svými komplety
Zappy, King Crimson apod., svými znalostmi a především sebejistotou.
Vykoukal tedy byl vyhozen.“
První koncert v nové sestavě se konal 23. ledna v klubu 01 na Strahově.
Marek ten termín domluvil ještě jako člen Extempore – začínající kapela by
se jinak do tak renomovaného klubu těžko dostala. Repertoár pro
devadesátiminutový koncert se dodělával na poslední chvíli a Marek se
rychle zapojil i autorsky: hned k pěti skladbám stačil napsat docela slušné
texty. Byl mezi nimi Strach, dramatická litanie ne nepodobná později
natočeným 100 bodům od Plastic People. Ale vážná poloha rozhodně nebyla
typickým znakem Elektrobusu: téměř ve všech skladbách jsou různé žertíky a
Richterův „legrační“ falzet může dost dráždit – přinejmenším ty, kdo nejsou
na podobný hudební humor naladěni. Vliv Franka Zappy je znát velmi silně:
přímo od něj hráli instrumentálky King Kong a Lumpy Gravy (ta z neznámých
důvodů na CD nese název Jízda vysočinou) a českými texty opatřené I’m The
Slime a Muffin’ Man. I původní skladby byly zappovským zvukem hodně
ovlivněny. Marek přizval na perkuse Aleše Drvotu, který předtím na pár
koncertech hostoval s Extempore. Drvota se však neosvědčil a jeho první
vystoupení s Elektrobusem bylo zároveň posledním.
Richter o záznamu ze Strahova v rozhovoru pro booklet svého rekapitulačního
dvojalba Richtig Music (byla tam vybrána skladba Slečna Mimi) v roce 2003
řekl: „Nahrávka moc reprezentativní není, ten koncert se připravoval dost
narychlo. Střetává se tam raný Elektrobus, kdy jsme v repertoáru měli
opravdu ledacos, s předělávkami Zappy a vlastními písničkami, které občas
měly, hlavně díky Zetkovi, nádech jazz rocku. Bohužel nebyla zaznamenána
pozdější, zdařilejší vystoupení. Marek dodal Elektrobusu určitou image a
pomohly nám jeho kontakty. Byl ovšem o deset let starší; my jsme se chtěli
scházet, jamovat a zkoušet, Marek už neměl tolik času, aby ho s námi
trávil. Ve skupině začaly vznikat různé vnitřní tlaky – Chadima Marka
napřed prosazoval, ale když pak viděl, že ho Marek odsunuje na vedlejší
kolej, přešel do opozice.“
Marek to vidí takto: „Zaplavil jsem kluky nahrávkami, hned jsem dohodil
několik koncertů a začalo to odsejpat. Jenže nakonec byli alergičtí na mou
přece jen větší životní a hudební zkušenost, odmítali mé přirozené
šéfovství. Pavel Richter si vždy, i když ostatní měli nařízeno hlídat ho,
dokázal koupit placatku a vyzunknout ji, třeba na ex. A občas to prováděli
Mikoláš. Když jsem je v dobrém úmyslu, aby to neudělali příště,
zkritizoval, zvláště v nějakém tom časopise, který jsem vydával po každém
koncertu, velmi mi to měli za zlé. Právě tak nechápali, zvláště Mikoláš, že
jsem chtěl, aby kapela rostla i instrumentální dovedností, kterou bychom
nacvičili zvládnutím nějaké té jazzrockové skladby tehdejších nástrojových
virtuosů. Moc dobře jsem věděl, že nikdy nebudu bubnovat jako Billy Cobham
nebo Alphonse Mouzon, ale nácvikem jejich stylu jsem přece jen slyšitelně
vylepšoval svou hráčskou úroveň. Po velmi mnoha letech a sametu přišlo
zadostiučinění: na jedné velmi společenské akci ke mně zamířil poněkud
společensky upravený Mikoláš a velmi hlasitě a pyšně křičel: ‚Kurva, vole,
Marku, já už se před koncertem neožírám!‘“
Vedle hádek a pitek však v Elektrobusu vznikaly i nové skladby a koncerty
většinou mívaly dobrý ohlas. Na přehlídce amatérských skupin, která byla
součástí čtvrtých Pražských jazzových dnů, soubor 20. března zahrál ukázku
z tehdy ještě nedokončeného monotematického pořadu Výlet s Elektrobusem.
Další den všichni šli do Lucerny na třetí Jazzrockovou dílnu, kde naposledy
hrála skupina Expanze. Chadima, Richter i Zetek si usmysleli, že z Expanze
přetáhnou perkusionistku Naďu Vávrovou. „Kalkulovali jsme nejen s tím, že
rytmiku ovládá, ale i s tím, že nám ženská v kapele dopomůže k ještě větší
proslulosti,“ plánoval Mikoláš.
Ve skutečnosti však příchod atraktivní dívky jen urychlil rozpad
Elektrobusu. „Zetek kritizoval nás všechny, že neumíme hrát,“ vzpomíná
Chadima. „Dohromady jsme kritizovali Marka, že nejméně z nás umí hrát on, a
pak zase všichni mě, že nechci hrát jazz rock, protože na to nemám
techniku, pak zase všichni Richtera, že hraní fláká a necvičí. A tak pořád
dokola. A jako by všech těch názorových neshod nebylo dost, zamiloval se
Zetek do Nadi vážně a Richter sice méně vážně, ale o to víc s ní chtěl
udělat sexuální zkušenost. Tím se začalo rozpadat jejich dlouholeté
přátelství.“
Zetek a Vávrová od Elektrobusu záhy odešli, poslední koncert se konal 27.
května 1976 na Rokosce. Tam jedinkrát odehráli kompletní podobu Výletu. Ani
velký úspěch vystoupení konec kapely neodvrátil. Nejprve chtěli sehnat
jiného baskytaristu, ale rozkoly byly příliš hluboké. Chadima to
vyhodnotil: „Najednou jsme zůstali jen tři a mezi řečí se začalo laškovat o
názvu skupiny. Nejdřív to bylo RIZECHAMA, potom CHAMARI a nakonec MARI.
Vzhledem k tomu, že tenhle název začal prosazovat Vlasta a Richter se jen
culil, bylo jasný, co je mi tím dáváno najevo. Jediný, co jsem mohl ještě
zkusit, bylo promluvit si s Richterem a připomenout mu, že jsme byli
kapelou s určitým názorem už před jeho příchodem, že neměl a nemá na tvorbu
Elektrobusu takový vliv, jak se snaží namluvit sobě i lidem. Tušil jsem
ale, že to bude marný. Protože zatím otevřené slovo nepadlo, rozhodl jsem
se předejít své potupě, a v kuloárech i mezi známými jsem prohlásil (byl
jsem přece vedoucí), že po odchodu Zetka vyhazuju Richtera s Markem.“
Vlasta Marek dění v kapele komentoval v „časopisech“ Elektrobusu, které
rozdával spoluhráčům. V tom posledním, z května 1976, viděl Chadimovy
vyhlídky do budoucna takto: „Nikdy z něj nebude dobrej saxofonista.
Technika není tím největším problémem. I když se snaží tak tvářit, nemá co
říct. Ani sólama, ani tvorbou. Takže dál bude tlačit své kompozice a dál
bude pomlouvat jazz rock (protože ho z lenosti a blbosti neposlouchá a
neumí). A Marka a Richtera a všechny, se kterejma se v nejbližších letech
pohádá. A už furt se bude potloukat v druhořadých, i když místně proslulých
bigbítech, a už se mu nikdy nenaskytne příležitost jako s Elektrobusem.“
Tady se Marek ve své prognóze zmýlil. Jeho vztahy s Chadimou se ostatně v
následujících letech výrazně zlepšily; v období 1984–1986 byl Marek dokonce
členem MCH Bandu. Taky s Richterem Marek ještě několikrát vystoupil:
hostoval na perkuse ve Švehlíku, na důležitém koncertu Markem vedené
skupiny Amalgam v Lucerně (květen 1978) se zase podílel Richter. Ale už to
samozřejmě byla úplně jiná hudba, než jakou hráli s Elektrobusem.
Tomáš Zetek ještě pár měsíců hrál jazz rock: plánovaný soubor s Jiřím
Jelínkem, Pavlem Trnavským a Naďou Vávrovou zůstal jen ve stádiu zkoušení,
na podzim 1976 ho však Richter přivedl do skupiny Semileri Gupuhajat
Projekt (na bicí hrál Jiří Hrubeš, na saxofon Štěpán Markovič), ale i to už
byla jen krátká epizoda. Pak Zetek přestal hrát, vystudoval architekturu a
později se vystěhoval do Velké Británie. Pavel Richter dnes krátkou
existenci Elektrobusu hodnotí: „Pro mě to bylo zásadní přešaltování z
tancovačkového bigbítu na hudbu zcela jinou: Zappa, King Crimson atd. – a
hlavně vlastní skladby, které nebyly podle nějakého dobového mustru. Co se
týká hudebního sebevědomí, to začalo přicházet, až když jsem hrál ve
Stehlíku s Fidlerem a Křečanem. Takže Elektrobus pro mě byl takový vývojový
zlom, tedy jeden z prvních.“
Chadima význam Elektrobusu pro svou další hudební dráhu shrnul: „Tížil mě
pocit nedodělané práce. Vždyť jsme se nerozešli kvůli nějakým podstatně
rozdílným názorům na muziku! Ale opět jsem se přiblížil tomu, co jsem chtěl
dělat, a po rozpadu Elektrobusu jsem měl konečně v hrubých rysech jasno, co
to je. Díky tomu, že se mi kluci posmívali a taky odmítali hrát moje
povrchně udělaná témátka, jsem se začal věnovat skládání poctivě. V době
rozpadu jsem měl napsaných asi dvacet minut pro tematický pořad. Nakonec se
z toho stala první část Milé čtyř viselců u Extempore.“
Diskografie: Elektrobus: Nedefinitivní (Black Point, 2001)