Jaroslav Žák

Už ve svých třinácti letech napsal svou první povídku Pancéřová loď (1919) se sci-fi námětem. Otištěna byla až dlouho po jeho smrti. V Praze absolvoval základní i klasické gymnásium, pak i v letech 1925–1929 úspěšně Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Vystudoval latinu a francouzštinu. Stal se učitelem jazyků, napřed v Praze, od roku 1932 ve Dvoře Králové, pak na Slovensku v Liptovském Mikuláši. Odtud se vrátil na 10 let (1936–1946) učit do české Jaroměře.
V letech 1945–1948 byl lektorem, scenáristou Československého státního filmu v Praze a také novinářem. V deníku Svobodné slovo publikoval na pokračování román Ve stínu kaktusu reflektující soudobou situaci v Československu. Satira novým pánům moc nevoněla. Prorežimní kritici označili Žáka za „tvůrce bez odpovědnosti, který kazí mladou inteligenci recesí“. Záhy byl vyloučen ze syndikátu spisovatelů, propuštěn z Barrandova a další publikační činnost mu byla na dlouhou dobu znemožněna. Díla Konec starých časů a Na úsvitě nové doby zesměšňující únorový puč psal bez naděje na jejich publikaci. V roce 1952 byl zaměstnán na vedení zdravotnické dokumentace.
Je skutečností, že jméno Jaroslava Žáka je dnes spojováno především s „pamětníckými filmy“. Podle svých populárních knih Študáci a kantoři (film Škola základ života) a Cesta do hlubin študákovy duše Žák napsal (spolu s režisérem filmů Martinem Fričem) filmové scénáře. Tyto filmy (často reprízované televizními stanicemi) si oblíbily generace diváků.