A máme je tu podruhé. Někdejší metalista a grunger David Řehák, zpěvačka čistého a krásného hlasu Jiřka Šánová (na minulém albu ještě Šmukařová), baskytarista Martin Straka, usměvavý kontrabasista (a čím dál lepší zpěvák) Tomáš Béza, bubeník Karel Dufek a také Milan Šána, původně hostující houslista a dnes nejen Jiřčin manžel, ale také mandolinista, hráč na kytaru, djembe, flétny a také jeden z producentů alba. Odešla klasicky vzdělaná flétnistka Dáša Bukvaldová, avšak její party se samouk Milan rychle doučil. Jinak je Koňaboj zdánlivě týž jako na svém prvním CD Já sa koňa bojím. I tentokrát předkládá posluchačům porci z(pop)rockovaných či zfolkrockovaných lidových písní z různých částí Moravy (od Hustopečska po Valašsko), z východního Slovenska nebo z Podkarpatské Rusi. Nicméně kapela je táž pouze na první poslech. Ne že by se od debutu změnila nějak radikálně, nicméně k mírnému posunu došlo.
První změnou je větší zapojení Milana Šány do společného díla. Jeho funkce (včetně koproducentské role) jsem vyjmenoval v úvodním odstavci. Význam tohoto bývalého člena hradeckých Proč ne a Terne čhave kapela (možná neúmyslně) podtrhla i tím, že jeho houslovou předehru (ke skladbě Eště ji ťa, Janko) zařadila na samý začátek alba. A zatímco minulé CD bylo v první řadě kytarové, novinka Koňaboje je do značné míry houslová (sledujte souzvuk houslí s baskytarou v Dze ty idzeš šuhaju) a flétnová (Zakukala kukulenka). Elektrická kytara Davida Řeháka samozřejmě dál hraje svá sóla, pro Koňaboj tak charakteristická, avšak jako by -- ve prospěch celku -- mírně ustupovala do pozadí.
K jistému posunu došlo i v případě zpěvu. Na prvním albu jsem obdivoval Jiřčinu schopnost napodobit výslovnost jednotlivých moravských i slovenských nářečí, jako kdyby žila několik paralelních životů -- v každém regionu jeden. Tentokrát bych mohl chválit také (ačkoli jsem trochu na pochybách u příliš českých sykavek v Dze ty idzeš šuhajku), avšak více mě zaujaly jiné detaily. Jednak jsem si víc než dříve uvědomil, jak zpěvačka Koňaboje dobře intonuje. Ale ještě víc mě tentokrát dostal zpěv Tomáše Bézy. I když bych jeho znatelný úsměv při zpívání (V tom Újezdci -- Ej, nepoložil) mohl škodolibě přirovnávat k povinnému optimismu interpretů televizních dechovkových estrád, neudělám to. Tomášův projev je totiž civilní, příjemný a vyrovnaný v sólech i dvojhlasech. Výrazného pokroku jsem si všiml hned v první písni Eště ji ťa, Janko a své přesvědčení jsem si potvrdil například u Už je ráno, už je deň a především u Od Záhora mutná voda.
Konečně třetí změnou oproti debutu je větší pestrost desky. Nejde mi ani tak o angažování dechové sekce (i když saxofon na začátku a konci Dze ty idzeš šuhajku zní hodně dobře a bonusová verze Ej, ňechodce parobci je příjemným oživením). Spíše upozorňuji na střídání pravidelných (pop)rockových písní (Eště ji ťa, Janko, Mam frajira, V tom Újezdci) s folkovějšími nebo dokonce alternativnějšími kousky. V Zakukala kukulenka například určuje rytmus Martinova baskytara, zatímco jemné bicí píseň pouze podmalovávají. Velmi zajímavý je až minimalistický doprovod v Od Záhora mutná voda a také už zmíněná jemná hra v Dze ty idzeš šuhajku. Z rockovějších skladeb si pozornost zasluhuje Trenčanskú pažicú s možná až příliš pravidelným tepotem bicích, avšak s velmi zajímavou Davidovou kytarou a s ústrojnými flétnovými vyhrávkami.
Celkově je nové album Koňaboje o kousek vyzrálejší než debut. A přes občasné přitvrzení (Trenčanskú pažicú) je to album v dobrém slova smyslu usazenější a méně bouřlivé než prvotina. Že na desku kapela zařadila bonus v podobě karaoke verzí několika písní, pro mne není podstatné. Že je součástí krabičky alba Omalovánky pastelka, je sympatická drobnost, která svědčí o tom, že si skupina dala záležet i na obalu (který mimochodem opět obsahuje i vysvětlivky náročnějších folklórních trextů). Nicméně to nejdůležitější jsou samotné písničky. A ty by stály za poslech i bez pastelek a karaoke.
(Psáno pro časopis Folk & country)
Milan Tesař, 18.6.2006
http://www.proglas.cz/index.php?id=298&case=1611&text=1