Kusy - Petr Ferenc - His voice


obal alba

Zuby nehty

Kusy
Dostupné varianty
CD 254 Kč
MP3 99 Kč
FLAC+mp3 149 Kč

„Tady přece byl hluboký talíř a teď je na kusy,“ zazní na samém začátku desky a já se rovnýma nohama ocitám v podmanivém světě Zubů nehtů, jako by těch patnáct let od rozlučkového alba Loď odplouvá nebylo. Kouzlo nijak nevyvanulo. „Zdá se, že čas nikdo nedohoní,“ zpívá klávesistka Marka Míková v úvodní, titulní písni, v závěrečných Vlnách ale ujišťuje, „že něco přece trvá, že čas to neudolá.“ V rozhovoru pro Radio Wave dodala, že i ze střepů může vzniknout něco nového, hezkého. Při verši „tady přece bejvávalo dobře“ nicméně přece jen zabolí.

Užuž se zdálo, že Zuby nehty vydají comebackovou kolekci ve stejném složení, v němž v roce 1995 natočily album Král vysílá své vojsko. Baskytaristku Pavlu Jonssonovou na ní nicméně nahradil Jan Maxa (ex Vltava, 69), čímž skupina přišla o výraznou autorku. Z třinácti písní si tedy hned osm připisuje Marka Míková, po dvou mají bubenice Hana Řepová a saxofonistka a flétnistka Kateřina Jirčíková, jednu pak druhá saxofonistka Alice Flesarová.

Je trapně ohrané psát, že holčičí kapely mají jiný pohled na věc než klučičí. O tom, že Zuby nehty (a předcházející sestavy Dybbuk a Plyn) jsou personálně převážně dámská parta a autorsky téměř stoprocentně, se dočtete v každém jim věnovaném textu i s douškou ve smyslu „holky to vidí jinak.“ Jako by tím pisálkové z Marsu mysleli „všechny jsou z Venuše.“ Napadlo by ale někoho z nich tvrdit, že všechny mužské kapely jsou stejné a že je to pohlaví, co má dominantní vliv na jejich tvorbu? Tohle zkrátka o pohlaví (ošklivé slovo na g odmítám používat) není, v Zubech nehtech se docela prostě sešla řada osobitých komponistek, textařek a zpěvaček. Většinou to u nich v kapele chodí tak, že co píseň, to jedna autorka, která si své dílko i zazpívá.

Marka Míková na Kusech často vzpomíná – i když jí prý „často chybí síla vzpomínku v srdci uchránit“ – a sní, třeba „o tajných procházkách ve větvích stromů“ (Bufáč) či „o vlcích, které nikdo nedohoní.“ Ráda se stylizuje do (polo)pohádkových postav polární lišky, ženy-psa nebo si představuje, jak cválá Prahou na koni vítkovského Žižky. Cítím v tom její profesi herečky, která kromě slavné Šípkové Růženky v Jak se budí princezny vytvořila a sehrála řadu divadelních představení především pro děti, pro něž také napsala několik knížek. Jako jediná z kapely navíc na koncertní pódia vstupuje v hereckém kostýmu, černých šatech a kloboučku se závojem.

Kateřina Jirčíková na album přispěla dalším dílem cyklu písní s názvem Paní. Paní číslo šest usíná u televize a „psy, kočky, chlapy, děti proklíná.“ Líný tango „o tom, jak umřela jsem,“ má přes decentní neokázalost – nebo právě pro ni – potenciál stát se hitem. Hana Řepová zpívá s nezaměnitelným pražským přízvukem, coby textařka ale není žádnej Pepík a její novinky mají téma strachu, zmatku a nejistoty.

Alice Flesarová má na CD jedinou píseň, košatou Struna praskla, v jejímž textu, zejména v pasáži „Posílit – neztvrdnout / chránit si – nezamknout / učit se – nezpychnout / utíkat – nespadnout“ slyším ozvěny teplických Už jsme doma. Nové album ostatně produkoval dlouholetý fanoušek a spolupracovník Miroslav Wanek (producent legendární dybbukovské desky Ale čert to vem) a sama Alice Flesarová byla několik let členkou UJD.

Zvuk Zubů nehtů stojí především na klavíru a dechových nástrojích doplněných rytmikou, čímž se dámy řadí do slušné společnosti dalších na kytarách nezávisejích rockových kapel, jako jsou a byli Plastic People, Psí vojáci či MCH Band. Ano, v instrumentáři všech zmíněných skupin, i Zubů nehtů, se elektrická kytara tu a tam vyskytovala, podstata jejich zvuku ale byla jinde, mimo bigbít stojící a padající se šesti strunami.

S většinou zmíněných mají Zuby nehty společný i cit pro sevřená, nápaditá aranžmá, v nichž není příliš prostoru pro improvizaci. Všechny členky skupiny (omlouvám se Janu Maxovi, na novince má jen jedno spoluautorství, takže jej do hodnocení nezahrnuji) mají cit pro prosté, zapamatovatelné a přitom neotřelé melodie a nemají potřebu své písně zbytečně protahovat. Instrumentální pasáže se omezují na krátké předehry a mezihry, díky čemuž se třináct písní, z nichž většina stojí na několika vzájemně kontrastujících motivech (prostý model sloka-refrén se příliš neuplatňuje), vejde na plochu pětatřiceti minut.

Hudebně to vysloveně zaskřípe jen jednou. Noční můra bubenice Hany Řepové totiž kombinuje neveselý text („vím, nejhorší smrt je z vyděšení“) s pseudoklezmerovou melodií a já se volky nevolky vracím do doby, kdy alternativním pódiím vládly Stejný ksichty a bylo strašně boží mít námořnické tričko a bujaře prdlat šraml a balkánské a jiné lidovky a dechovky. Strašné časy... a název písně je vlastně dokonale shrnuje. (V Zubech nehtech za oněch časů ostatně bubnovala Jana Modráčková a na kytaru hrál Jarda Svoboda, zároveň členové Trabandu, který tehdy hrdě provozoval cirkusácké „dechno“.) Hana Řepová i její kolegyně mnohokrát ukázaly, že jsou coby komponistky mnohem invenčnější než „lid“ a „dech“ – mluvím o tom ostatně o pár řádků výš – proto zařazení Noční můry na jinak excelentní album příliš nerozumím. Možná je to jen má pamětnická přecitlivělost, ale vyloženě mě tam bolí.

Petr Ferenc

http://www.hisvoice.cz/index.php?id_clanku=2173

 

 


Zpátky na stránku s albem
O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×