Hra s černobílými svůdkyněmiS Tomášem Kytnarem o projektu Tady To Máš
Tomáš Kytnar má spolu se svým synem Lukášem na starosti program klubu Stará Pekárna, jednoho z mála míst, kde se v Brně pravidelně hraje blues. A také jazz, world music, rock nebo alternativní hudba. Podobně pestrá jako program Staré Pekárny jsou dvě alba volného sdružení Tady To Máš, v jehož čele stojí Tomáš Kytnar jako autor hudby a klavírista.
Tomáši, v 80. letech jsi hrál ve skupině Makyota, ale potom ses na delší dobu coby muzikant odmlčel. Co tě přimělo k tomu, abys začal znovu pracovat na písničkách a nahrávat je?
Bylo to myslím tím, že začal hrát můj syn Lukáš, který se svými kapelami zkoušel u nás doma v suterénu. Viděl jsem velmi zblízka do jejich tvůrčí hudební kuchyně a pomalu jsem začal v podstatě žárlit. Žárlit na tu radost z tvoření a štěstí z hudebního porozumění. A tak se ve mně asi opět probudila touha zase si něco zkusit s těmi černobílými svůdkyněmi. S procesem stárnutí se u mne zřejmě změnilo hudební vyjadřování, ubylo razance a ztratila se potřeba kritizovat politické zřízení. Šanci dostala melodie, snaha o navození nálady, atmosféry.
První demo s názvem Tady To Máš vzniklo v roce 2003. A protože Tady To Máš je projekt, na kterém se postupně sešla řada muzikantů, zajímalo by mě, jak sis na začátku spoluhráče vybíral?
Na počátku jsem si vybral pouze sám sebe. Chtěl jsem si hrát jen pro sebe a první myšlenka, možná už od dob, kdy jsem asi sedm let navštěvoval hodiny klavíru u paní profesorky Heierové, vedla k úmyslu vytvořit něco jako symfonii, prostě napsat delší skladbu pro spoustu nástrojů, pokusit se udělat velké aranže bez zpěvu. Zpěv je totiž nejdůležitější a nejtěžší, a tak jsem se mu pro začátek raději vyhnul. Vznikl tedy nápad pro první demo a skladba Bigbít pro klavír a orchestr. S tímto cílem jsem si pohrával skoro tři roky, až vznikla desetiminutová věc, u které jsem se strašně natěšil, i když možná některým členům rodiny to už trošku cupovalo nervy. Až když Lukáš u bicích rostl, měl své kapely a často zaskakoval v Hoochie Coochie Bandu a jamoval s Jurajem „Durou“ Turtevem, dodal jsem si odvahy a přizval jsem jej i s kontrabasistou Pavlem „Kuličkou“ Všianským k natočení základů do studia k Broňku Šmidovi. No a z jejich okolí jsem pak dosbíral ostatní hráče – celkem nás bylo devět.
Až po tomto prvním demu jste se začali orientovat na slovenštinu a konkrétně na poezii Judity Kaššovicové. Proč?
Zase to začalo u Lukáše. Když se jako blesk z čistého nebe rozpadla nadějná kapela Američana Daniela Mareshe Afrodite, osiřelá rytmika – Lukáš a Mojmír „Bob“ Sabolovič – a mandolinistka Eva Trnková se dostali do situace, kdy dva koncerty (tuším v Přelouči a Kutné Hoře) byly napevno nasmlouvané a oni je museli improvizovaně, nějak a třeba s někým odehrát. Této nevděčné, ale do budoucna pro Lukáše i pro mne rozhodující, role se ujal spolu s kytaristou Ivanem Tomovičem právě slovenský bluesman Juraj Turtev, který v té době již jezdíval do Staré Pekárny. Lukáš od té doby sehrál s Durou a Kuličkou (který vystřídal Boba) spoustu koncertů a hrají spolu dodnes jako Dura & Blues Groove. Já jsem od té doby začal v muzikantském smyslu pokukovat po Durovi a muzikantech kolem něho a když začal žít s Juditou Kaššovicovou, pokukoval jsem i po jejích krásných básních. Slovenština mi ovšem učarovala už v době, kdy jsme jezdívali v sobotu stopem do Bratislavy…
Čím je pro tebe slovenština přitažlivá?
Svou hudebností, zpěvností. Nedovedu to asi přesně popsat, ale působí na mne libozvučněji než mateřština a například v bluesové muzice pro mne vyznívá daleko přesvědčivěji než čeština. Tedy výhoda oproti češtině je jasná, prostě se mi víc líbí.
V roce 2009 jste vydali první album Sme len hostia na zemi, na kterém převažuje zhudebněná poezie Judity Kaššovicové. Na „dvojce“ Vôňa rána (2011) pochází většina textů od dalšího slovenského básníka Erika Ondrejičky. Každý z těchto autorů píše jinak. Nacházíš v jejich tvorbě něco společného, něco, co tě přímo nabádalo, abys jejich verše zhudebnil?
I když Judita jako žena podle mne ženu ve svých verších svými obraty a obsahem nezapře a Erik zase nikam neschovává mužský přístup k věci, mají pro mne oba cosi společného. Snad smysl pro krásná slovní spojení, myšlenkové obraty, které mě táhnou ke klavíru. Já pak vlastně jen překládám pocity z veršů do hudby.
Druhé album má zajímavou koncepci: Nejprve úryvek z básně recituje přímo její autor a teprve poté následuje píseň. Čí to byl nápad?
Hujer by řekl: Tak to je prosím můj nápad od samého počátku! – Dostal jsem od Erika originální texty z jeho básnické sbírky Oči a rýmy, kde byla každá báseň uvedena pár větami, které k ní obsahem jednoznačně patřily. A tak mě napadlo, aby nemusely vzniknout dlouhatánské skladby, že zachovám oddělení intra od básně s tím, že intro si přednesou přímo autoři veršů. Tuto recitaci jsem pak s vydatnou pomocí Broňka Šmida podmaloval úryvky jednotlivých nástrojů z již nahraného celku. Prozradím, že jsou tam i housle puštěné pozpátku, což pro mne ve finále vyznělo velmi překvapivě. Ale byl to samozřejmě náhodný pokus.
Už jsi několikrát zmínil zvukaře (a jinak také muzikanta a skladatele) Broňka Šmida. Jaká tedy byla jeho role při natáčení? Do čeho všeho sis od něj jako autor nechal mluvit?
Při mých nemnoha zkušenostech se studii a prací v nich můžu s nadsázkou říct, že Broněk je nejlepší na světě. To říkám s úsměvem, ale zároveň s plnou vážností, protože on je nejen důležitým členem kapely, který ve studiu hlídá technickou stránku a kvalitu provedení jednotlivých partů, ale je i uměleckým poradcem celého vznikajícího díla. Dokáže se vcítit do duše autora i do celého projektu. A jeho připomínky jsou pak nesmírně věcné, a tím prospěšné. Velice dobře se s ním pracuje, mělo by to být na nahrávkách znát. V mnoha věcech jsme se shodli, v některých jsem dal na jeho názor a v některých, ve velmi málo případech, jsem si sice stál na svém, ale vždy se usilovně nad konfrontací zamýšlel a případně upravoval. Je to tedy můj poradce pro věci hudební, se kterým mluvím prakticky o všem, i o věcech nehudebních.
Na raných demonahrávkách i na obou albech se sice vystřídala řada muzikantů, ale v poslední době mám pocit, že se ze svátečního studiového projektu postupně stává regulérní kapela. Jak to vlastně dnes vnímáš ty?
Proces, kdy to studiem a nějakou případnou „dotočnou“ skončí a do další akce bude pauza, mi vyhovuje, nemám jiné ambice než potěšit sebe, spoluhráče a případně lidi z mého okolí. Ničím jiným nejsem vázán. Zatím je Tady To Máš stále jen příležitostným studiovým spolkem hudebníků, ale nyní se cosi objevilo na obzoru – na jedné straně svůdné muzikantské pomyšlení zahrát si, na druhé straně i trochu strach, zda jsem to schopen se ctí zvládnout a neudělat parťákům ostudu.
Vím, že jste už několikrát živě hráli, u nás v rozhlasovém studiu jste vystoupili jako trio s Jurajem Turtevem a s kytaristou Milošem Železňákem. Bude tedy koncertů přibývat?
Po vydání alba Vôňa rána v dubnu 2011 jsme hráli živě asi čtyřikrát, jinak je to opravdu stále studiový projekt. Ale kromě hraní s rytmikou jsme si vyzkoušeli právě i hraní v triu s Milošem Železňákem, a uvidíme, kam se to bude dál vyvíjet. Přiznávám, že jsem velký trémista a ne příliš zdatný hráč s málo zkušenostmi s živým hraním, takže opravdu zatím nevím.
A na další studiové nahrávce pracuješ?
Od vydání alba Vôňa rána to už pomalu bude rok a mne s hrůzou několikrát napadlo, jestli mě ještě někdy něco napadne… Můj přítel Karel Markytán mi řekl: To chce nějaký impuls a zase to půjde. A vida, nedávno jsem byl jen nezávazně požádán, zda bych dokázal na dané téma udělat znělku a případně propojovat určité obrazové části. Zkusil jsem to a něco se kupodivu klube. Už se mi to jednou stalo, nabídka sice usnula, ale motiv ze zadání jsem pak použil v bluesové skladbičce Pepoj z alba Sme len hostia na zemi. Tak snad nebude tak zle a pomalu se zase něco rozběhne. Nevím nic konkrétního a ani netuším, kterým směrem se budu ubírat, ale určitě se už těším. Vím snad jen to, že bych nejraději zůstal věrný slovenštině, bude-li mi přáno. Za čas, možná za rok, budu vědět víc.
Milan Tesař (Radio Proglas)
CZK
EUR
USD