První album Amorous Fruit (Tamto 1998) pro mě bylo jako blesk z čistého nebe. Takovou kapelu tuzemská scéna už dlouho postrádala. Desku plnou sametově dekadentních písní bych i dnes bez váhání nominoval do ankety o nejlepší debut minulé dekády (jen ty elektronické remixy dodnes dvakrát nemusím). Pověsti o skvělé kapele se jménem vypůjčeným od Toma Waitse a zálibou v britských kytarovkách a Nicku Caveovi šly krajem a následovník výtečného debutu už byl natáčen pro Escape/Monitor EMI. Čekala-li kapela, že velká firma udělá pro propagaci víc než indie-label, dočkala se zklamání. O rozčarování se dočtete i na webu kapely, kde se o Hunting Season (2001) píše, že bylo poznamenáno jalovým a příliš rukopisným experimentováním Colina Stuarta. Dle mého soudu to není vůči chlapíkovi z Colorfactory úplně fér … Nemyslím si, že ta deska zaslouží zatracení.
Nemyslím si to ani o Blood & Milk, ale ... znáte to, vždycky se nějaké to ale najde. Kapela si na webu pochvaluje spolupráci s Dušanem Neuwerthem, který podle jejich slov dokázal být nešablonovitý a veskrze originální a přitom stále zůstal ve službách kapely a dostal na album to nejlepší, co SFT na prvních dvou deskách jen naznačili. Co člověk, to názor, kapela to ze svého pohledu cítí (logicky) jinak, já mám ale ten dojem, že SFT jsou natolik svébytnou kapelou, že jí žádný producent nemůže zásadně změnit tvář.
Chce-li se v tom někdo rýpat, nepochybuji, že jisté rozdíly, změny a zvukové inovace nalezne, ale v zásadě platí, že od nové desky SFT neočekávejte stylové kotrmelce ani jiné podrazy. Faktem je, že Blood & Milk je evidentně rozmanitější než obě předchozí nahrávky. Rozhodně má lepší zvuk než debut, na druhou stranu jí chybí sevřenost a melodická neokázalost Hunting Season. Co je však pozitivum, kapela si uchovala svá specifika, mezi něž patří pro rockery netypický lesní roh a uhrančivý vokál Miloše Rejska, podle nichž je rozpoznatelná vlastně hned od prvních tónů.
Vypadá to, že čím déle SFT existují, tím blíže mají k baladické poloze. Polovina skladeb je rozvolněného tempa a přestože málokdo umí na české scéně pomalé věci tak dobře jako tito domestikovaní Brňáci, trochu se obávám, aby za tohoto trendu nezačali časem nudit. Pravda, svižnější skladby jsou rovnoměrně rozvrženy a většinou včas rozčeří zklidněnou hladinu, ale pokud někdo doufal v návrat k hity nabitému debutu, bude asi zklamán. Takové množství výrazných písní jako Diggin in the Dirt či Unaware na Blood & Milk nehledejte. Výjimkou je hudebně asi vůbec nejodlehčenější skladba, jakou kdy kapela složila, s níž ovšem ostře kontrastuje textové poselství o Hitlerovi, který se v koutku duše skrývá v každém z nás. Při dobré konstelaci hvězd by Hitler in Me, popřípadě Lo-Fi Animals mohly zabodovat v alternativněji laděných rádiích. Představu, že by dobrou hudbu hráli na komerčních rádiích či třeba na veřejnoprávním Radiožurnálu jsem spolu s flintou dávno odhodil do žita.
75%