Syrové písničkářství se skrytými krásami
Snad nejvýraznějším letošním novým přírůstkem do písničkářské líhně je Jana Vébrová a její debut "Kykyrý". Máte-li zájem o opravdu nevšední hudební zážitek s deskou, která sice zaujme na první poslech, ale jejíž neuvěřitelné kvality vyplouvají na povrch velmi pozvolna, měla by vás zajímat následující recenze.
Za dob totality v Česku do velké hloubky zakořenilo folkové písničkářství, které se různě proplétalo s trampskou hudbou. Tehdejší režim zřejmě nepovažoval - na rozdíl od bigbítu - tuto hudbu za nijak nebezpečnou (samozřejmě vyjma Kryla a jiných). Většinu těch, kteří zpívali o svobodném toulání se krajinou, zklamaných v lásce a podobně, nechali soudruzi žít. Není proto divu, že se v tomto žánru neustále objevují velmi talentovaní benjamínci. Jen už v písničkách řeší jiná témata. Jedním z těch nových přírůstků je Jana Vébrová vydávající debut "Kykyrý".
Kde se vzala a kdo vlastně Jana Vébrová je? Říká se jí také "Písničkářka z větrného mlýna" a má to své opodstatnění. Narodila se v roce 1985 právě ve větrném mlýně ve Varnsdorfu. Vystudovala Střední lesnickou školu ve Šluknově a v současné době působí na vodním mlýně v Loučné nad Nisou, kde se věnuje práci s postiženými lidmi. Nástroj, kterým vládne, je akordeon. Často je tak považována za novou Radůzu, ale tak triviální to není.
Akordeon a chvílemi i styl zpěvu k tomu opravdu svádějí, ale když se do Janiny hudby zaposloucháte, zjistíte, že tento dojem vytváří hlavně ten akordeon. Zatímco Radůza hraje šanson a její projev je takový zpěvný, Jana Vébrová je daleko alternativnější. Používá daleko složitější hudební postupy, ve čtrnácti písničkách přináší čtrnáct odlišných stylů. V jednom momentě je neuvěřitelně naléhavá, ve druhém se projevuje hrdelním hlasem, který v další písničce přechází až do mírné hysterie, další skladbu pak naopak odzpívá v infantilním stylu. Ke konci desky pak její hlas zcela utichá do "romantických" poloh, do kterých posléze jako nůž zabodává drsná vysekávaná slova.
A není to jen o stylu zpěvu. Chvíli máte pocit, že se inspirovala world music někde na východ od nás, ale pak přijde s "Holůbkem", o kterém uvažujete jako o moravské lidové. Další žánrové řazení je velmi obtížné - lze to shrnout názvem písničkářská alternativa s folklórními, rockovými, punkovými a dramatickými prvky, ovšem ani to desku zcela nevystihuje. Máte pocit, že to musí být pořádný guláš? Kupodivu není. Janě Vébrové se povedlo všechno toto spojit dohromady tak, že "Kykyrý" vyznívá velmi kompaktně. Tmelícím prvkem jsou emoce a pocity, které Jana dokáže mistrně využívat, manipulovat s nimi, kumulovat je, aby v konečné fázi mohly doslova vytrysknout na povrch v tom nejvhodnějším okamžiku. To vše platí i pro texty, což je téma na samostatný článek.
"Kykyrý" je na světě už poměrně dlouho a já obdivuji kolegy novináře, kteří dokázali napsat recenzi na tuto desku hned po vydání. Já potřeboval notný čas na její strávení. "Kykyrý" zaujme sice na první poslech, ale její složitost a především rozmanitost dává tušit, že se v ní skrývá daleko víc - věci, které vyplouvají na povrch velmi pozvolna a za nějaký čas. A skutečně je tomu tak. Pokaždé, když se k ní posluchač vrátí, objevuje něco nového, co tu naposled nebylo. A ani já sám nemám pocit, že je toto objevování u konce. Deska je to velmi syrová až drsná a zatímco u jiných začínajících zpěvaček se můžete obávat toho, že se na dalších albech budou obrušovat hrany, tady z toho strach nemám. Naopak je možné, že u Jany Vébrové všechny tyto vlastnosti budou ještě gradovat.
Tomáš Parkan
8/10
http://musicserver.cz/clanek/20294/Jana-Vebrova-Kykyry/