Spíš večerní pohoda než rozbouřené vášně, spíše tichý, optimistický rozhovor spřízněnců než vyzývavé volání, jak by snad naznačoval název alba ŠUNEN SAVORE – Slyšte všichni (Indies Scope, 2012, 58:12). Ida Kelarová po albu Romská balada (2010) opět oživila projekt Jazz Famelia, nicméně pouhou návaznost na „rom-jazzovou“ nahrávku Aven Bachtale (2009) nečekejte. Novinka mnohem více inklinuje k současné romské písni, ve které jazz sice tvoří výrazné koření, ale až na pár výjimek (například latin-jazzové kousky Calo džives a Kamiben) nikoliv páteř – nebo, ehm, rožeň, abychom zachovali symboliku. Jakoby decentní jazzový klubík spontánně vznikl kolem táborového ohně. A zní to skvěle!
Protentokrát zmizel i charakteristický „smutek“ Romské balady či Starých slz a s ním také vypjatá interpretace. Ida Kelarová, autor téměř poloviny písní Desiderius Dužda a hosté jako zpěvačka Marie Duždová či zpěvák Oto Bunda (nositel slavné rodinné tradice cimbálových muzik) si tentokrát vyhráli především s jemnými, vícehlasými vokály, podmalovanými uvolněným klavírem Ondreje Krajňáka. V případě písně Džava mange dojde dokonce na průzračné aranžmá a capella. Swingující kontrabas a bicí se vlastně poprvé prosadí až ve čtvrté skladbě Sako džanel – a rytmika vyznívá snad tím brilantněji, čím méně se dere do popředí.
Na albu se mihli i zástupci zdejší „mladší“ jazzové generace, zvláště hezká sólka vystřihl trombonista Štěpán Janoušek. Mimořádnou pozornost ovšem zaslouží v Srbsku narozený, ve Švédsku působící akordeonista Lelo Nika. Exceluje v procítěných, křehkých vyhrávkách Le man peha, uznalé poklesnutí čelisti vyvolají sóla v Šargi čik či Soske mange naphenes, nemluvě o zdivočelém finále písně Sako džives, jediné tradicionalistické skočné výjimce poklidného alba.
Už od dob Djanga Reinhardta asi není třeba zdůrazňovat, že jazzový živel a romský živel dokáží vytvořit úžasnou symbiózu. Nicméně pokud hledáme aktuální důkaz z domácího prostředí a přitom s nadnárodní platností, stačí si poslechnout tuhle povedenou desku.
Tomáš S. Polívka