Dobrou noc, světlo - Petr Vlasák - www.musiczone.cz


obal alba

Budoár staré dámy

Dobrou noc, světlo
Available on
CD € 10.28
MP3 € 4.00
FLAC+mp3 € 6.03

will be available in english soon... Czech translation follows

Budoár staré dámy řekl a nahrál „Sbohem, světlo“

Neznali jste doposud brněnskou skupinu Budoár staré dámy (BSD) či je vedli jako já v patrnosti hned pro příští chvilku volného času? Teď tedy neváhejte, jejich třetí oficiální CD "Sbohem, světlo", které právě vyšlo u Indies Scope je důvodem si ten čas udělat.


Zaslouží si totiž zatím nejčestnější místo v budoáru, na krbové římse mezi portrétem za SVOBODNA (který ještě nebylo potřeba retušovat) a tanečním pořádkem z posledního Plesu v Opeře (kde nezůstal jediný nevyplněný řádek).

Všem písním jsou společné dva hlavní rysy. Především hravost, která bývá tradičně připisována spíše pánům-klukům. BSD je ale kapela s mírnou dívčí většinou a výhradní autorkou repertoáru je zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka Marta Svobodová. Jaký je podíl ostatních členů (Štěpán Svoboda – bicí, zpěv, Eva Svobodová – housle, zpěv, Dáša Matějíčková – baskytara, zpěv) na aranžích nevím. Na albu hostují kytarista Jirka Raiterman z kapely Lajky a na dechové nástroje Tomáš Doležal (Furré). Vzdáleně podobný princip hry v ženské části české hudební scény nabízí snad jen Iva Bittová nebo Ester Kočičková. Druhou typickou poznávací značkou je zvláštní "ohýbání" češtiny. Ne, nebojte se nebudete konfrontováni s žádnou verzí brněnského hantecu, ale občas opravdu nebudete rozumět tomu, co zpěvačka zpívá. Tam, kde se třebechovičtí/hradečtí Dva nebo Čankišou z brněnského sousedství uchylují k umělým jazykům, Svobodová zvukomaluje českými, smysl si s sebou nesoucími slovy. Za rozhodně neférové bych považoval pouštět tohle album jako studijní materiál zahraničním studentům češtiny, ale pokud na tuhle hru přistoupíte, možná vás začne bavit stejně jako mě. Nakonec lze uvítat občasnou nerozluštitelnost pečlivým zdokumentováním v bookletu či na jejich
webu. To abychom veděli, co přesně nám v uších zní, když se v hlavě usadí některá ze zvukomalebných pasáží ("není není kam jinam už" nebo "provázky úhořů vážou mu nohy" či "tato ozvěna je dlouououhá šála, která zpátky nedošáhla, dál se omotává" a "nekonečné vody ledu,vody ledu, láva se ze mě stává").

Po hudební stránce se celým albem jako červená nit prolínají zvuk houslí, které často jako jediné spojují tišší a dynamičtější partie písniček a výrazné "táhnoucí" basové figury. Na uvítání (otvírání závor) nám v budoáru uvaří kulinářský Zázvor s poněkud neromantickým vyznáním : ": jsi moje blaho, jsi moje bahno" ... ale proč se pohoršovat, když může být pánům ze skupiny Hm ... jejich milá být salámem. Zaznamenejte prosím unisono zpívaný smích, přijde na něj řeč na konci. Hrozinkový pokoj zaujme k ničemu nepatřícími dvěma tóny klavíru na konci a zoufalým zvoláním "tak zkus, prosím, něco, ať to tak nebolí, křič, plač, hlaď mě, polkni bobuli". Píseň "Nevím, nevím" vystavěná nad houpačkovou sirénou kláves služebně nejmladšího člena kapely Filipa Sokola by mohla být stadiónovou písní, nebýt tichých vložených pasáží o "srdci jako rybě v alobalu". Natočení klipu k čtvrté skladbě "Hluboko v moři" tentokrát kapela svěřila Beatě Spáčilové a Pavlovi Badurovi. Klip vás naprosto odzbrojí svou přiznanou obyčejností. To když úmyslně širší záběr kamery prozradí, jak scéna vzniká a ujistí, že máte-li nápad, pak už stačí prostředky obdobné jako na školní besídku. A k ní divadelní děkovačka patří neodmyslitelně. Jedinou výjimkou z textové dominance Marty Svobodové je báseň Jana Skácela "Potom" (ze sbírky Smuténka). Skácelova poezie je častým objektem zhudebňovatelů, ale takhle dravý rockový nápěv v jeho poezii snad zatím nikdo jiný nevyslyšel. Sám básník prý uměl být občas i hodně sveřepý, ale možná by se tomuto přečtení nebránil. Další ozvěny Skácela ("sbírali kaštany, do kapes je cpali, a svět byl najednou takový celý, A včera už bude i zítra tam byli " /Jitrocel/,"my na velbloudu zabloudění" /Situace/) najde asi jen ten, kdo chce. Vydechnout vám nedá ani akční "Lodička", vedoucí od úvodu s orientálním nádechem přes "svět kin, žen a mang" (neručím za správnou transkripci, lépe se orientuji v úplných řádcích než ve výkřicích komiksových bublin) až k interpunkcí, výslovností či záměnou jediného písmenka tolik nestabilnímu popisu vztahu mezi přemýšlením, věděním, chybějícím dechem, altruismem a sobectvím. Trojici "Situace", "Jehly" a "Tunel" spojuje nejednoduchý a velmi podmanivý rytmický půdorys a obraty typu "jsou situace, kdy mě nemůžete pochopit (zachránit), ani já vás" nebo "i tohle, i tamhleto i s tímhleto tady, spolu souvisí, ale já nikdy nepřestanu souviset s tebou" respektive "dej si bacha, jsem plachá".

Obsahem textů jsou zase "jenom prosté" vztahové pravdy, ale podané s takovou přirozeností a otevřeností, která mi připomíná třeba vídeňskou kapelu Clara Luzia. BSD pokud mi je známo za hranice zatím příliš neexpandoval. Ale mohl by, a dokonce i uspět. Právě tím, že o nějakou světovost vůbec nedbá. Navíc by mohl osvědčit přímo mezinárodně, že přiznaná NEÚTOČNÁ ženskost rozhodně není slabostí. Že z české scény má Budoár nejblíže k nyní už ryze pánské kapele Květy, je víc než pochopitelné. Marta Svobodová byla v jednom období jejich řádnou členkou, nyní zřídkavě hostuje na jejich nahrávkách, spolu s Martinem E. Kyšperským mají (v budoucnu už bez Martina) jinou společnou kapelu Furré (jejíž další člen Tomáš Doležal přispěl na "Sbohem, světlo" party svých dechových nástrojů) a občas vystupují jen tak v duu. Není se tak co divit, že se na jazyk vnucuje hudební varianta myšlenky o dvou ideálních polovinách jedné koule. To, v čem ovšem Květy porážejí BSD je zvuk. Ten Budoáří (dámy prominou) je domnívám se několik let pozadu. Chybí mu víc koření. Nevím – možná více perkusí nebo tymiánu?

V Budoáru se ovšem dbá na dobré vychování, proto se s námi kapela loučí v závěrečné "Kam zase odlétá" sborovým, lehce disonantním Ahój, které odkazuje jednak k už zmíněnému smíchu z první skladby a jednak jako by slibovalo, že návštěvy v Budoáru budou možné i v budoucnosti. Já se tam rozhodně těším. Žádná z písní mi nepřipadá horší než ostatní, ale kdyby bylo třeba vybrat aspoň dvě mně nejbližší, pak by to byly Jitrocel ("on jí to všechno prozradil, on jí to všechno klacíkem na plot zavonil") a Lodička ("píšu ostatním, ale myslím jen na Tebe"). Jenom autorka textů asi ví, kde je "podpeří", že existují "mandle, které vytržené z krku, obletí na koštěti sedm hájoven" anebo proč protagonistka písně "Říká se o mně" o sobě mluví v obou rodech ("chtěl jsem vám říct, že jsem ráda na světě"). Ale opravdu je potřeba pořád všechno vědět? Nestačí si občas jen nabrat tu krásu ušima a nosit si ji s sebou? Na své vlastní cestě do zabloudění...třeba.

Pražský křest proběhne 23. června v Akropolis, ten brněnský už proběhl, fotky z Favále najdete třeba zde.

Spoluautorkou tohoto textu (psaného z digitálního stažení) je Simona Vráblíková.

Psáno pro MusicZone.cz  http://vlasak.blog.idnes.cz/c/36256/Budoar-stare-damy-rekl-a-nahral-Sbohem-svetlo.html#t2 


Back
SHOPPING
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×