will be available in english soon... Czech translation follows
Jaromír Švejdík rád překvapuje a popravdě, daří se mu to celkem dobře. Spolu se svými domovskými Priessnitz již téměř dvě desetiletí vypráví hudební příběhy z Jeseníků, reflexivní projekt Umakart ho zase přenesl do betonového prostředí novodobého urbanismu. Spolu s Jaroslavem Rudišem před dvěma lety dokončil psychologické komiksové drama o třech svazcích s nádražákem Aloisem Nebelem v hlavní roli a stejný tandem nyní vydal i další obrazovou knihu. Komiks Bomber inspiroval Švejdíka ke vzniku zcela nové kapely, v níž jsou dva ze tří členů hráčsky naprosto nepoznamenaní. Přesto toto trio vytvořilo album, na němž i ryzí underground zní jako cinkání pozlacených skleniček. Řeč je o skupině The Bombers a jejich desce Jedy a protijedy.
Z desky
Na úvod je třeba podotknout, že koncepce soundtracku ke kreslenému příběhu není ani v české kotlině nic tak zcela ojedinělého. Stačí si třeba vzpomenout na spojení kapely A Bude Hůř s tvůrci stejnojmenného filmu, Basket Flora či kytarovky Sweeper a sešitu Wall After Wall. The Bombers se od nich ale odlišují tím, že se zrodili při samotné kreslířské práci Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99. Strohost černobílých obrázků se promítla do jedenácti nových písní, které se pohybují na tenké žánrové lince od téměř neorenesančního folku k folku dřevnímu, četné letokruhy by se na něm daly lehce počítat. Jedy a protijedy totiž nejsou deskou napěchovanou melodiemi. Kromě Jaromírova zpěvu, jenž je hlavním stavebním kamenem skladeb připomínajících kdysi krásný hrad, dnes však zanedbanou zříceninu, je tu prostor pouze pro akustické kytary Joachima Dvořáka a prostičké efekty z kláves Jaroslava Rudiše. The Bombers se navrací k undergroundovým kořenům (dnes by se použilo spíš oblíbené trojpísmenní DIY) a s naprostou samozřejmostí staví písně pouze na kolovrátkovém vybrnkávání několika málo akordů, využití ještě většího mála kláves a použití již téměř archaických hudebních nástrojů. Kdy v poslední době jste na nějaké současné desce slyšeli třeba vozembouch?
Pokud je hudební složka pro fanoušky Priessnitz docela překvapující, tak textově je Jaromír pořád „doma“. Jsou tu jeho oblíbená sociopatická dramata s láskou či odvodem v hlavní roli, nezbytný ozvuk Jeseníků v nejzpěvnější písni Praděd, reflexe současnosti i příběhy z vesnického života. Spolu s hrubým hudebním doprovodem znějí dokonce přesvědčivěji než kdy dřív. Ať už jde o moment z úvodní Tak jo, při němž J 99 do opilecky jednoduchého brnkání volá po námořnicku a chlastu ještě více či dramatické zvraty ve skladbě Láska. Úvodní zdání veselé romantické balady se záhy změní v otcovraždu a mnohoznačný refrén s veršem Velká láska jak kudlou do břicha, ono to dost bolívá. Švejdík je jednoznačně lidový vypravěč s bekovkou na hlavě schopný zaujmout i z nejmodernějšího mp3 přehrávače, i když na pásce z Emgetonu by mu to možná slušelo více.
Prvotní rozpaky z desky, která zcela porušuje etiketu soudobé české tvorby, zmizely po několika posleších rychleji než mlha nad jesenickými kopci. Pochopení tvorby The Bombers se skrývalo v jednoduchém oproštění od jakýchkoliv očekávání způsobených především zahleděností do písničkaření Priessnitz.
Naživo
Originalitu celého projektu mělo podpořit miniturné čítající pouze čtyři zastávky. Ta pražská proběhla 24. listopadu v klubu La Fabrika. Lepší prostor si snad Bombers ani nemohli přát. Pódium na nožičkách v prostoru bývalé tovární haly jen podnítilo dojem, že kapela hraje v rámci prosté vesnické zábavy na sražených stolech. Trojice se rozrostla o další tři členy, na scéně hrálo trio akustických kytar, jedna kytara elektrická a buben s činelem. Zvuk skladeb byl tedy o něco plnější, neztrácel však na svém buranství, na němž si sama skupina velice zakládá. Švejdík, Rudiš a Dvořák byli oblečeni v osmdesátkových šusťákovkách v rámci vcítění do nového komiksu, který vypráví příběh o fotbalistovi s hodně ostrou střelou.
Jaroslav Rudiš se při dvojitém křtu knihy a desky projevil i jako velmi dobrý komik a drobné nehody při vystoupení omlouval konstatováním, že The Bombers jsou pouze 2D kapelou. Naživo také potvrdil, že s písmeny si tento známý spisovatel rozumí daleko více než s černobílými klapkami a jeho úloha by se dala označit spíše jako tvůrce efektů než klávesista. V rámci Bombers naprosto typická modifikace původní role. Kytaristé letargicky přejížděli struny, bubeník pouze lechtal groteskně jednoduchou soupravu svého nástroje, došlo i na zapomenutí textu a repeté jedné ze skladeb. Přesto nešlo o žádnou komedii, spíše naopak. Písně, které zrovna dvakrát nevybízí k tanci, nejde vnímat jinak než naplno a zcela vážně. Jaromír Švejdík & The Bombers vykročili s obdivuhodným odhodláním z vyšlapaných stop a rozhodli se jít směrem, který možná navrací hudbu do její naprosté elementarity, ale na druhou stranu poskytuje širokou uměleckou svobodu. Vytvořili zcela antagonický projekt k indie rockové scéně a ukázali, že hudba by šla hrát i jinak. Stačí jen chtít. A samozřejmě, mít nápad.
http://www.nekultura.cz/kultura/hudba/aromir-svejdik-the-bombers-posluchace-neotravi-a-to-ani-n.html
EUR
CZK
USD