will be available in english soon... Czech translation follows
„Koncept je pro mne vždy důležitý,“ říká Jiří Pavlica v aktuálním rozhovoru pro Radio Proglas, „až na výjimky, jako byl výběr z koncertních nahrávek, jsem každé své album pojal koncepčně. Mám rád celek, a proto například nerad slyším, když se v rádiu vytrhávají písně z kontextu a navíc se jim utrhávají úvody a závěry.“ Je pravda, že prakticky každé album, na němž se Pavlica jako autor podílel, tvořilo jeden promyšlený celek. Zmiňme coby příklad úplně první desku Hradišťanu pod Pavlicovým vedením Byla vojna u Slavkova, spolupráci s jihoafrickým hudebníkem Dizu Plaatjiesem Mys Dobré naděje, suitu dialogů s filharmonií a skupinou AltaiKai Chvění nebo dvě alba pro děti z poslední doby (Hrajeme si u maminky, Studánko rubínko). Dokonce i album O slunovratu, z něhož vzešlo nejvíce potenciálních i skutečných hitů, mělo jasný koncept – procházku kalendářbním rokem od ledna do prosince s verši Jana Skácela.
Jednotící téma nového alba je na první poslech méně nápadné. Jinými slovy: Více než v případě ostatních alb Jiřího Pavlici a Hradišťanu si dokážu představit vytrhávání písní z kontextu. Vlastně každá z patnácti skladeb, včetně úvodní titulní miniatury, motta celého alba, obstojí i sama o sobě. Každá ta píseň nás jako posluchače může obohatit, aniž bychom nutně museli znát ty ostatní. Celek je však i v tomto případě víc než pouhý součet jednotlivých částí. Při pozorném poslechu alba postřehneme více či méně nápadné spojovací můstky – slova, která se ve dvou či více písních opakuji, náznaky, návraty, narážky. Narození, láska, pokušení, zralost, stáří, vzpomínky, smrt – to jsou klíčová slova alba. Přestože některá z nich (lásku především) chápeme nebo chceme chápat jako trvání, Pavlica nám je všechny představuje jako okamžiky, prchavé vteřiny. „Tématem alba je křehkost vteřin a zodpovědnost k okamžikům, které jsou nám dány,“ vysvětluje a dodává: „Jak běží život, člověk si víc a víc uvědomuje, že každá vteřina našeho bytí je křehká a vratká a ve vteřině se může každému z nás změnit život. V každé z těch patnácti písní je zakódována vždy nějaká vzpomínka na něco konkrétního.“ Přitom křehkost a vratkost není vždy negativní vlastnost. Vedle okamžiků, kdy se náš život náhle zhoupne dolů (smrt blízkého člověka), zachycuje album i okamžiky pozitivních změn – okamžiky usnutí (Zpívánka) nebo zamilování (Lítáte v tom). Ve skutečnosti však netušíme, v co který moment skutečně vyústí. A i to je poselství alba.
Jiří Pavlica, který loni v prosinci oslavil šedesátku, svou novinkou nenaplnil pouze pečlivě promyšlený koncept. „Tato nahrávka je má osobní odpověď,“ říká, „je to postoj člověka, který v životě leccos prožil a má na svět a vše v něm svůj jasný kontinuální názor.“ K vyjádření svých názorů a zachycení klíčových vteřin svého vlastního života si Jiří Pavlica vypůjčil verše několika básníků a textařů. V některých případech se ztotožnil s verši již nežijících autorů (Josef Veselý a především Jan Skácel, který představuje kontinuitu se starší Pavlicovou tvorbou), jinde požádal o spolupráci textaře současné (mj. Dušan Vančura, Franišek Novotný). Album svým konceptem částečně navazuje na hudebně-taneční představení Hradišťanu Třikrát je člověk, které také pojednávalo o klíčových okamžicích lidského života (okamžiku zrození, plození a umírání) a které na hudebním nosiči nikdy nevyšlo. Jiří Pavlica některé své skladby s texty Michala Stránského z tohoto pásma nově adaptoval do konceptu Vteřin křehkých. Zmíněná témata však Jiřího Pavlicu jako autora provázejí dlouhodobě. Vzpomeňme krásné písně O zrození (z alba Mys Dobré naděje), Naděje s bukovými křídly/Mrtví (O slunovratu) nebo Waka (album Setkání) s naléhavým refrénem „Kéž by svět trval a my uměli nehynout“.
Hovoříme-li o kontinuitě, neznamená to, že by se Pavlica jako autor (a v tomto případě především jako dramaturg) opakoval. Vteřiny křehké přinášejí pohledy nové a často nečekané. Krásnou ukázkou je „trojblok písní o lásce“, za sebe řazené skladby Pojď, můj milý, Když ona hrozny trhala a Lítáte v tom. První z nich promlouvá jazykem starozákonní Písně písní: „Pojď, můj milý, […] časně zrána půjdeme do vinic, pohlédneme, zda pučí vinná réva.“ Druhá pojednává o ženě slovy současného básníka Michala Stránského a vypomáhá si přitom opět vinařským slovníkem: „Když ona hrozny trhala, bylo, jak nikdy nebývalo, vítr jí laskal košili.“ A ihned po ní následuje zcela civilní text Dušana Vančury o tom, jak „stačí slůvko a to je ten zlom, vzplanete oba a lítáte v tom“. Právě tyto kontrasty jsou v tvorbě Jiřího Pavlici a Hradišťanu nové. Podobně však dochází k mírným posunům v hudební složce. Vedle typických hradišťanovských aranží, hlasů Jiřího Pavlici a Alice Holubové a sborů, na které posluchač čeká od první vteřiny alba, dojde i na několik překvapení. Tím nejvýraznějším je anglicky (!) zpívaná píseň A Second of Temptation (Vteřina pokušení), kterou s Alicí Holubovou nazpíval zpěvák Kolib a ve které hudbu Hradišťanu lehce podbarvuje vkusná elektronika.
Nejsilnější momenty alba? Čistě subjektivně vyzdvihuji Skácelovo Účtování na vesmírných kontech, uhrančivě zhudebněné a připomínající svou atmosférou mou oblíbenou dvanáctou kapitolu biblické knihy Kazatel, možná nejpoetičtější obraz stáří, jaký kdy vznikl. Dále Pavlicův duet s Alicí Holubovou Rozpomínání, píseň s gradací od nenápadné balady po mohutný hymnus s textem podobně variabilním – od nevinných hrátek („na tu holku s čepicí“) až po verše-poselství „Pár let a jiný je svět / ale jak se má svět točit bez dětí“. Zmínku si zaslouží také Nechvátej, osude s hostující Vendulou Pančochovou, hitová a krásně instrumentovaná píseň, mimochodem opět s obrazem hroznů z vinice lásky. A konečně Pavlicovo osobní vyznání Až bude moje duše: „Chtěl bych být chvilkou něžnou, se kterou děti stárnou / říct jim, že jsem žil rád, a nešel cestou marnou, / tou cestou prosím, Pane, tou cestou dál mne veď.“
Tyto i další písně na albu jsou silné samy o sobě a – troufnu si říct – vytržení z kontextu jim neublíží. Přesto doporučuji všem zájemcům o písňovou tvorbu Jiřího Pavlici: Zastavte se a pusťte si Vteřiny křehké od začátku do konce. Stojí to za to. Ten příběh totiž má co říct každému z nás.
Milan Tesař
http://www.mestohudby.cz/publicistika/kritika/jiri-pavlica-hradistan-vteriny-krehke