will be available in english soon... Czech translation follows
Liberecká skupina Jarret vydala své čtvrté studiové album Za hrany. Píše se o něm v superlativech a ani naše recenze není přiliš kritická. Přečtěte si ji a pokud Jarret znáte, napište, co si o jeho novém CD myslíte.
Liberecký Jarret na svém čtvrtém albu dokazuje, že si za téměř 20 let existence vybudoval na naší hudební scéně pevnou pozici. K adjektivům hitový a optimistický, která jsem použil před devíti lety v recenzi vynikajícího alba Unikat, přidám slova nadžánrový a suverénní. Ani jedno z nich sice není u Jarretu úplně nové, ale na CD Za hrany obě vystupují výrazně do popředí. Jak moc se na výsledku podílel supervizor alba Peter Binder, netuším. Věřím, že i bez něj by kapela byla schopna natočit velmi slušnou desku. Binder jako uznávaný a zkušený profesionál však možná z velmi slušného materiálu vykřesal výtečný výsledek.
Objektivně vlastně Jarretu není co vytknout. Aranže jsou bohaté a přitom dobře čitelné (kolik kapel by mělo problém zvládnout píseň DNA zvukově tak, aby klávesy hrály svou roli a přitom nepotlačovaly ostatní nástroje…), zpěv Hanky Skřivánkové je přesvědčivý v pianu i forte, rytmicky pravidelné skladby nezní tuctově a rozvolněné momenty desku nebrzdí. Pár drobounkých výhrad sice mám, ale všechny jsou čistě subjektivní: Píseň Pavla a Jaroslavy Havlíkových Co se to stalo, kterou považuji za jednu z méně výrazných, bych nedal na začátek alba. A možná bych zvážil, zda protirasistická píseň Slyšíte ten hlas nemůže – vinou nejednoznačného konce – vyznít přesně naopak, než byla míněna. A opravdu bylo nutné, aby Hanka v této skladbě zpívala v mužském rodě...?
Víc než těchto detailů, o kterých by se jistě dalo diskutovat, jsem si však všímal jiných pozoruhodných souvislostí. I když Jarret – na rozdíl od svého předchozího CD Vztahem zapni! – nepojal nové album jako souvislý příběh, spojitosti mezi jednotlivými písněmi není těžké najít. Takovým jednotícím prvkem je například téma zvířete nebo divocha v nás. Spíše vnějškové náznaky, jako je černá kočičí srst ve staré písni Znamení Blíženců, připravují půdu pro výrazy jako „jeskynní muž v nás“ (Slyšíte ten hlas?) nebo „touha ve mně jak kočka líná“ (Jen pojď blíž). V kontrastu k tomuto dravému tématu se celým albem táhne – jen na první poslech nenápadně – téma samoty a odcizení. Najdeme je v několika písních: Znamení Blíženců („Byl jsem sám a ty sama jsi tančila“), Vydržím („Jste jen sami dva“), DNA („Že se o samotě v lese zpytlačí“), Pojďte všichni ke mně („Jsem tu sám a sám“), ale také Co se to stalo („Zbude ti po mně stesk“), Sbohem („Co vlastně opouštím?“) a skrytě dokonce v dialogické Haló (touha překonat samotu: „Já chtěl bych zas / slyšet váš hlas“). Nemyslím, že by Jarret chtěl natočit desku o samotě – už proto, že na písních se podílelo více textařů a například píseň Pojďte všichni ke mně je převzatá od Jakuba Nohy. Spíše podvědomě vzniklo album, ve kterém jsou osamění, loučení a touha po druhém – často marná – přítomné od začátku až do konce. Vždyť se samotou svého druhu souvisí i ono zmiňované palčivé téma rasismu (nedokážeme žít s druhými), stejně jako neméně závažný sudetský problém („Žiješ ve městě kde vyhnali předky“ – Sudetské črty). Mimochodem tyto přesahy k psychologii a sociologii jsem oceňoval už na albu Unikat a – při vší úctě k písním o lásce – je mám u Jarretu stále nejraději.
Na album Za hrany se dá samozřejmě dívat i úplně jinou optikou. Není nutné hledat jednotící prvky, stačí se kochat jednotlivými písněmi. Surrealistická O snu s textem Pavla Havlíka o touze stát se kostkou cukru trochu připomíná Jiřího Suchého a jeho přání „stát se kilem třešní a být hezkou dívkou sněden“. V písni Jen pojď blíž vás možná tak jako mne zaujme, že „vycpávkové“ citoslovce ááááá neruší (další doklad toho, v jak dobrou zpěvačku se Hanka vypracovala). A samozřejmě tomu všemu vévodí samotná témata textů v čele s už zmíněnými Sudetami, rasismem a také s písní DNA, která navazuje na to nejlepší z mišíkovské tradice zpívané vážné poezie.
Vedle Mišíka mě napadá ještě jedno jméno o generaci staršího muzikanta – Luboš Pospíšil. Stejně jako jeho nejnovější album Chutnáš po cizím ovoci v mých uších při opakovaném poslechu zrálo, líbí se mi čím dál víc i nový Jarret. V počtu hitů a autorských textařských výpovědí sice možná mou oblíbenou desku Unikat nepřekoná, ale v hráčské zručnosti, v přístupu ke zvuku a v pestrosti jde bezpochyby o nejlepší album, které kapela natočila.
Milan Tesař
http://hudba.proglas.cz/detail-clanku/jarret-za-hrany-recenze-cd.html
EUR
CZK
USD