will be available in english soon... Czech translation follows
Tak tahle brněnská formace je zvláštním zjevem na českém blues, rock, rap i funky poli, což jsou všechno žánry, do kterých tito obdivovatelé jednoho známého charakterního herce a člověka, jemuž je určen snad největší počet vtipů na světě, zasahují. Co na tom, že je to vlastně všechno taková blbá mystifikace fanoušků braná ještě k tomu s obrovskou dávkou nadhledu. Když je to k tomu všemu ještě sakra nadupaná kapela, máme co dočinění s opravdu dobrou a zajímavou grupou, o které toho ještě rozhodně hodně uslyšíme. Ale kdo že je vlastně onen tajemný symbol skupiny, pan Nuck Chorris? To nikdo přesně neví, zřejmě ani kapela samotná.
Na pořádnou energickou a upocenou karate music si musíme chvíli počkat, neboť deska začíná spíš pomalejší, hip-hopovou písní "Útěk" s výraznou bluesovou kytarou, která tak ukazuje jednu z tváří NCG. Druhou polohu obstará hned následující rapová "skákačka" "Supermarket", která je naprosto ideální k případnému paření na koncertě. Ve třetí "Plavbě" se představí i nejšvarnější "švarné" dechové trio jazzové legendy Mojmíra Bártka. A to už se zase pohybujeme téměř u funky. I fůra různých hostů jako například různé back vokály, virtuózní hráč na foukací harmoniku Erich "Boboš" Procházka či DJ Opia dělají tuto desku pestřejší, ovšem na živém vystoupení je profilace kapely přece jen trochu jiná. Tam jde čistě o 100% Karate.
Po čistě textové stránce jsou v naší kotlině i lepší spolky či interpreti. Na druhou stranu mají NCG zase sílu jinde, a to především ve zpěvných a chytlavých refrénech. O pozornost si nejvíce říká a taktéž si ji i nejvíc zaslouží samotný kytarista a autor většiny hudebního materiálu Jan Švihálek. I když jde v případě NCG především o kolektivní skupinovou a poctivou práci, Švihálek zde předvádí tak zajímavé kytarové linky a riffy, že si vaši pozornost jistě zaslouží. Na pestré paletě kytarových technik a stylů si jednou vybere syrové blues (které dobře zná ze své domovské kapely , poté tvrdý rockový riff a sem tam se ozve i ono již zmiňované funky.
Jak tedy srovnat klady a zápory desky? Pravdou je, že díky velkému počtu písní se deska místy opakuje a zní poněkud suše. Je tu ale jedno zásadní ALE. Na všechny zápory nebo možná i na všechno co o kapele víte zapomenete v momentě, kdy se ozve první tón jakéhokoliv nástroje na živém koncertu. To je jako nebe a dudy. Nebudu to popisovat, jen si tam zkuste zajít sami. Přesvědčí vás, myslím, že karate má něco do sebe.
5/7
http://www.musiczone.cz/recenze-1953/nuck-chorris-gang-100-karate
EUR
CZK
USD