will be available in english soon... Czech translation follows
Snaha překročit básnířky stín
Vím i od svých kolegů, že člověku, který píše recenze, se občas stává, že jej i při odpočinkovém poslechu nějaké desky často napadají věty, kterými by ji co nejlépe popsal, charakterizoval. Říkají mi občas přátelé, že si snad už ani neumím poslechnout muziku jen tak pro radost, aniž bych o ní nepřemýšlel. Věřte ale, že to zdaleka není takové trápení, jako když jeden dostane k recenzování desku, poslouchá ji den, dva, týden, dva, a ne a ne přijít na to, jak o ní sakra něco napsat. A není to tím, že by byla prázdná, o ničem, že by nevzbuzovala emoce. Těch naopak vzbuzuje až příliš, neboť Zuzana Navarová zkrátka odešla ve věku, v jakém opouštět náš svět není vůbec samozřejmé, a navíc se tak nestalo nijak dávno. A nelze se ubránit srovnávání, obzvláště když KOA se Zuzanou Navarovou mě před časem uhranuli albem "Jako Šántidéví", o kterém dodnes přemýšlím, zda si nezasloužilo absolutní bodové hodnocení, a na eponymní novince jsou hned tři z archivu vytažené písně Zuzanou napsané a zpívané, k nimž čtvrtý text této autorky byl přidán. Ale dost vysvětlování nevysvětlitelného. Jaká tedy nová deska je? Jedním slovem dobrá. Dobrá, ale... Ale prostě mohla být lepší. Právě skladby, pod kterými je podepsaná Zuzana Navarová, ukazují na to, že pianista Mário Bihári, basista František Raba, kytarista Omar Khaouaj a bubeník a perkusionista Camilo Caller jsou famózními muzikanty, navíc skvěle sehranými. Jejich skladatelský potenciál je také nesporný a i když není "Koa" tak žánrově pestrá jako přechozí deska a ční z ní mnohem více kořeny lidové a romské hudby (Mário Bihári je autorem největšího počtu skladeb), na poctivě tragické blues či odpíchnuté tango se také dostane. Co ale nejvýrazněji působí na ucho soustředěného posluchače, je obrovský kvalitativní rozdíl v textech Zuzaniných ve srovnání s texty ostatních autorů: "Ta dolce vita - dívka s pistolí číhá na zloděje kol že bude bita, zpíváš fistulí jen co přejde hlavy bol Je sladkej život, když se přitulí kráska z Apalačských hor a pak je fuč a kolibřík ulít a tobě bliká semafór Musí to bejt, cigáro na děravý plíce musí to bejt, než zhasne svíce musí to bejt Musí to bejt, mizernej plat za stejný chyby málem jsi už zvad', no, a i kdyby musí to bejt" Ve srovnání s takovým básnickým střevem pak často mnohými klišé přetékající Biháriho texty působí poněkud vypoceně: "Chlieb s maslom vždy padá dolu hlavou sedím na konári s bielou vranou" Je co sdělit, ale nemá to ten šmrnc, tu lehkost, to tajemno, které dělí texty dobré od těch ostatních. Navíc Mário-zpěvák se často nad svými písněmi až příliš dojímá a jeho hlas dostává nádech až nepříjemně patetický a uplakaný, což neplatí, pokud spolu se spoluhráči zpívá Navarové geniální verše: "Spíš, nebo nespíš neslyšíš tím spíš že ani myš, to víš spíž nehledá To s vínem ví duše, kam od zbytků dál k sušenkám cesta přímá Spíš, a tak nevíš jestli poponesli kříž když na mý sesli dřímáš Nebo ne? To s vínem ví duše, kam oprášit svým milenkám drobky z klína" Doufám, že ctěný čtenář promine dnešní větší textařskou exkurzi, ale nemohl jsem jinak. Téhle desce totiž k dokonalosti, které dosahuje po hudební stránce, schází více veršů z pera Zuzany Navarové. Však za poslech rozhodně stojí a hudebníkům patří navíc jeden bodík za obrovskou odvahu pokračovat. Určitě to nebylo snadné.
Hodnocení 8 z 10
Autor: Michal Koch, 12.05.2006,
EUR
CZK
USD