Bílé včely - Jan Hocek - jazzport.cz

fotkawill be available in english soon... Czech translation follows

Brněnská alternativní rocková skupina KVĚTY vydala již sedmé album a opět u Indies Scope. “Bílé včely”, obsahuje tucet písní a tvrdím hned v úvodu, že tak uhrančivou písničkovou kolekci jsem dlouho neslyšel, a pasuju ji proto na Desku roku 2012 a pochybuju, že bude do konce roku překonána.

Všechny napsal kytarista a zpěvák Martin E.Kyšperský a jeho spoluhráči Albert Novák (housle), Aleš Pilgr (bicí, perkuse) a baskytarista Ondřej Čech je spolu s ním umocnili v originálním kabátě, zhusta využívající minimalistických figur, vypjatých pasáží až na hranici bolestivosti a konkrétních zvuků, respektive pazvuků, vytvářených pomocí např. diktafonu, kalkulačky, ruční ždímačky a dřevěné žáby, místy je zvuk deformován elektronicky. Přesto je zvuk čitelný, emotivní, mnohdy až folkově průzračný, leckde zase jazzově zahuštěný. V některých pasážích vás doslova rvou na kusy elektrické housle, jež jsou v našich rockových luzích a hájích využívány velmi ojediněle. Vůbec ty písničky bolí, bolest je propojuje, textově i hudebně, zde ve vzácné symbióze, sporadicky dnes slýchané nejen u nás.


Každá z oněch dvanácti písní nepostrádá výrazný hudební i textový nápad, přičemž není zbytečně protahována. Žádná nastavovaná kaše. O většině se dá napsat, že je ta či ona vrcholem alba. Hned úvodní My děti ze stanice Bullerbyn vás uhrane, nebo odvaří, každopádně vás to chytne za uši a zvrátí hlavu v úžasu. Vpravdě generační výpověď, kde text je polodeklamován zdánlivě nezúčastněným zpěvem a posléze až lahodným vokálem…”my děti ze stanice Bullerbyn/ sto roků samoty a jedna lžíce na boty/ sto roků samoty a jedna lžíce”. V písni Kámoši zazní do drásavých houslí “…už tak mne bolí všechno na co se podívám/ a bolest je jediná věc, kterou mám stálou/ dotek a pálení přece patřili kopřivám…” Lesní duch a Kopýtka vás zase zneklidňují až nonsensovým textem, samozřejmě jen zdánlivě nesmyslným, a kdo zná Morgensterna, ví, co mám na mysli. Po zarostlém trávníčku je janáčkovsky chlapská výpověď o hledání smyslu bytí, rockově přímočarejší, s příznačným “rozvrzaným” závěrem. Mistrná miniatura Tvůj dům, zahalená do praskotu ohně a cvrččí zběsilosti, je střídána druhým vrcholem, rockově vypjatou Kostrou, jejíž nihilismus je opět jen zdánlivý, v té avantgardnosti projevu se rodí lidskost, Kainarovi musí běhat mráz po zádech…”není žádná cesta zpátky/ matka pláče nad tvou duší/ chtěla by tě mít pod srdcem/ a v černé vodě utopit svůj stín.” Hned poté další vrchol, Papoušek noci, s mrazivým slovem “exteriorizace”…”zvuky, co slyšíš/ žádné bloudící duše/ ani hladovějící myši”. Květy poté poněkud odlehčují, jako by ztráceli dech (Pole tráva a činžáky) a pak si taky hráli jako žvatlavé děti (Kurosawa), aby vás znovu převálcovali, a to mnohovrstevnatou peckou Na útěku, tady opravdu mrazí, jímá vás něha, pak zase zoufalství…”poslal jsem na sebe sám armádu zrůd/ zvířecí tlamy a věci co neutěším”. Závěrečná píseň Marko Polo je hravá, odlehčená, s nádhernými vokály, můžete vydechnout…
…abyste si “Bílé včely” pustili znovu. A znovu. A znovu. Do neomrzení! Ostatně můžete se přesvědčit sami a to 22.12. v Paláci Akropolis.

Jan Hocek

http://jazzport.cz/2012/12/10/kvety-bolesti-z-pichnuti-bilych-vcel/




More news

SHOPPING
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×