Poslední lidé

CD Poslední lidé je třetí nahrávkou lo-fi folkové kapely Hugo a já. Ta se pomocí jednoduchého nástrojového obsazení (akustická kytara, violoncello/housle, klavír) snaží vyprávět o složitém světě a o pocitech lidí v něm. Přítomnou nahrávku kapela nahrála v domácím studiu Jardy Svobody v Pečkách, kam si pozvala několik hostů (mj. Janu Kaplanovou (Traband), Juraje Mironova (Terrible 2s, ex Živé Kvety), či Jana Houdka (Audio Attaché)). CD obsahuje celkem osm písní s českými texty, finální mix a master provedl Broněk Šmíd.

Hugo a já vznikli v roce 2010 jako duo, které tvořili Antonie Nowaková (violoncello/housle) a Petr Hugo Šlik (kytara). Zhruba po sedmi letech se k nim přidala Pavla Šefrnová (klavír) a v této sestavě hrají dodnes. Antonie dříve působila v různých divadelních souborech, Pavla kromě Hugo a já hraje ještě v kapele Paraplet a ve vlastním duu, kde zhudebňuje verše českých básníků. V obou těchto souborech však hraje na kontrabas. Hugo hraje na bicí v kapele Neúspěšný atlet a dlouhá léta působil i jako bubeník kapely Původní Bureš.

Ačkoliv Antonie s Pavlou mají na rozdíl od Huga klasické hudební vzdělání, shodnou se se svým kapelníkem na tom, že v klasické písničkové formě je pro ně textová část stejně důležitá, jako ta hudební. Podstatné pro ně, aby jejich písničky posluchačům něco sdělovaly, aby podávaly výpověď o konkrétních věcech, pocitech, událostech, době. Na otázku, jaké je tedy hlavní téma jejich písní, odpovídá autor repertoáru Hugo s úsměvem: „Chtěli bychom lidem sdělit, že všechno, co potřebují, je láska. Doufám tedy, že písničku s tímto poselstvím, ještě nikdo nenapsal.“

Z krátkých lyrických črt zachycených na albu Poslední lidé poněkud vystupuje sedmiminutové epické drama Osočení, zabývající se tématem tzv. Cibulkových seznamů spolupracovníků StB. „Tahle písnička je pro mě možná nejdůležitější z celé desky,“ vypráví Hugo. „Začal jsem ji psát, když jsem si přečetl knihu Osočení, do které Zdena Salivarová posbírala příběhy lidí neprávem uvedených v těch nešťastných seznamech. Naše písnička je takovým sumářem několika v knize zmíněných osudů. Psal jsem jí snad tři roky, ale mám z ní radost. Chtěli bychom ji věnovat nejenom paní Salivarové, ale všem nespravedlivě osočeným.“